Popis
Kitagawa Utamaro – Kurtizány Hinatsuru a Hinamatsu
Originální název: Chōjiya hinazuru hinamatsu
Autor: Kitagawa, Utamaro, (喜多川 歌麿) 1753?-1806
Datace díla: mezi 1791 až 1801
Technika díla: dřevořez barevný
Materiál díla: papír
Rozměr: vertikální Oban (38,4 x 24,5 cm)
Popis: Barevný dřevořez „Kurtizány Hinatsuru a Hinamatsu“ (Chōjiya Hinazuru Hinamatsu) patří k reprezentativním dílům Kitagawy Utamara, v nichž autor rozvíjí žánr bijinga směrem k jemně psychologickému a kompozičně promyšlenému dvojportrétu. Zobrazené ženy byly kurtizánami z domu Chōjiya v zábavní čtvrti Jošiwara a patřily k vysoce ceněným představitelkám tehdejší ideální ženské elegance.
Utamaro zde pracuje s motivem dvou postav v těsné blízkosti, jejichž hlavy jsou kompozičně propojeny, avšak každá si zachovává vlastní výraz i charakter. Hinatsuru, zobrazená v popředí, si částečně zakrývá tvář vějířem, čímž vzniká dojem zdrženlivosti a jemné koketérie. Naproti tomu Hinamatsu, umístěná výše v kompozici, se opírá o ruku a působí klidněji, téměř zasněně. Tento kontrast vytváří tichý dialog mezi oběma ženami a zdůrazňuje jejich individualitu.
Mimořádná pozornost je věnována účesům a vlasovým ozdobám, jejichž složitá struktura a diagonální linie hřebenů rytmizují celou plochu obrazu. Jemně tónované kimono s geometrickými a textilními vzory podtrhuje dekorativní charakter listu, aniž by potlačilo psychologickou rovinu zobrazení. Typická je i práce s obličejem: protáhlé proporce, úzké oči a jemná kresba úst odpovídají Utamarovu ideálu krásy, avšak působí živě a individuálně.
Dvojportréty tohoto typu představují jeden z vrcholů Utamarovy tvorby 90. let 18. století. Nejde zde pouze o reprezentaci kurtizán jako ikon krásy, ale o citlivé zachycení nálady, vztahu a nevyřčeného napětí mezi postavami. List „Kurtizány Hinatsuru a Hinamatsu“ tak patří k nejrafinovanějším příkladům bijinga, v nichž se spojuje dekorativní elegance s hlubším psychologickým vnímáním ženské individuality v městské kultuře Eda.
Zdroj obrázku: © The Metropolitan Museum of Art
Kitagawa Utamaro
Kitagawa Utamaro (喜多川 歌麿, 1753?–1806) patří k nejvýznamnějším představitelům japonského dřevořezu období Edo a je považován za klíčovou osobnost žánru bijinga, tedy zobrazení krásných žen. Působil převážně v Edu (dnešní Tokio) a jeho tvorba dosáhla vrcholu v poslední třetině 18. století, kdy se stal jedním z nejvyhledávanějších a nejvlivnějších autorů ukiyo-e.
Utamaro se proslavil především inovativním pojetím ženského portrétu. Na rozdíl od svých předchůdců se nesoustředil pouze na idealizovaný typ krásy, ale na jemné rozdíly v mimice, gestech a psychologickém výrazu jednotlivých postav. Jeho ženy nepůsobí anonymně – často vyzařují osobní náladu, vnitřní klid, melancholii či soustředění, čímž Utamaro zásadně proměnil vnímání ženské figury v rámci žánru bijinga a posunul jej směrem k intimnímu, téměř portrétnímu pojetí.
Charakteristickým znakem jeho tvorby jsou protáhlé proporce postav, jemně modelované obličeje s úzkýma očima a subtilní linií úst, stejně jako citlivá práce s dekorativními vzory kimon a harmonicky tlumenou barevností. Utamaro často využíval vertikální formát ōban a techniku vícebarevného tisku nishiki-e, kterou dokázal obohatit o mimořádnou jemnost přechodů a detailů. Tematicky se soustředil na každodenní život žen – domácí činnosti, chvíle odpočinku, přípravy na slavnosti i nenápadné okamžiky soukromí.
Vedle jednotlivých listů vytvářel také rozsáhlé tematické cykly věnované ročním dobám, měsícům, ženským povahám či poezii. Jeho dílo je dnes zastoupeno v nejvýznamnějších světových sbírkách japonského umění. Rozsáhlý soubor Utamarových tisků uchovává například The Metropolitan Museum of Art v New Yorku, jehož online katalog umožňuje detailní studium jednotlivých listů. Významnou kolekci spravuje rovněž British Museum v Londýně, které patří k nejdůležitějším evropským centrům výzkumu ukiyo-e. Další zásadní pramen představuje digitální katalog Bibliothèque nationale de France, kde jsou Utamarovy práce dostupné v kontextu širší sbírky japonských dřevořezů.
Utamarovo dílo zásadně ovlivnilo podobu ukiyo-e na přelomu 18. a 19. století a dodnes je považováno za vrchol jemné, lyrické linie japonského dřevořezu, v níž se spojuje technická virtuozita s hlubokým porozuměním lidské psychice.
