Technologie výroby papíru

Stoupy
Původně byla asi surovina upravována ke zplstění na papír primitivně v moždířích, jak tomu nasvědčuje nález kamenného moždíře z Cchaj Lunovy doby v Číně. Podobně tam zpracovávali také bambus, jehož mladé výhonky o délce 1,5 až 2 m se odřezávaly, potom se ve vodě po tři měsíce změkčovaly, aby se z nich dala kladívkem oklepat zelená kůra. Pod kůrou se nalézala vlákna, jež se potom vařila ve vápenné vodě osm až devět dnů a nocí, načež se vymývala ve vodě a dřevném popelu po deset dnů. Tím nastal rozklad podobný hnití, a látka takto získaná se roztloukala ručně palicí.

Moždíře se používaly dosti dlouho, jak se dovídáme z arabského rukopisu z 11. století, v němž je popsána výroba asi takto: Konopná vlákna se změkčí ve vodě, na noc se namočí do vápenného mléka a ve dne bělí na slunci. Potom se rozstříhají nůžkami a sedm dnů se máčí ve vodě, jež se denně obnovuje. Hmota se po odstranění vápna rozmělňuje v kamenném moždíři dřevěným tlukadlem za vlhka, až se stane měkkou a jemnou jako hedvábí. Pak se rozmíchá a rozředí vodou, aby se z ní formou daly nabírat archy. Již v 8. století připravovali Arabové papírovinu roztíráním mezi lávovými mlecími kameny, které se jinak hojně používaly na východním pobřeží Rudého moře.
Později, když bylo potřebí větší množství suroviny, přišlo se na myšlenku rozmělňovat ji ve stoupě, jejíž palice byla zvedána lidskou silou a později, snad jíž od 13. století, silou vodní. Stoupa byla zařízením hodně starým a její použití v papírně se mohlo brzy očekávat. Nové bylo jen to, že několik stoup bylo spojeno v řadu, takže vznikl stroj s řadou tlukadel. Stoupa se používala po pět století, a ještě v první polovici 19. století byla často hlavním strojem v menších papírnách, kdežto ve větších papírnách pracovala vedle holandru.

Hlavní částí stoupy je dřevěné tlukadlo (pich, stoupa, stupka, Keil, Hammer, pila chartaria, malei chartarii, les piles), obyčejně z dubového dřeva, průměr asi 15 cm a délka asi 45 cm, které je v pravém úhlu připevněno k vahadlu (Schwinge, Helme) asi 170 cm dlouhému. Na zadním konci bylo vahadlo upevněno na železné ose mezi dvěma sloupky (Hinterständen). Tlukadlo bylo okováno buď ostrými hroty pro hrubé zpracování hadru, nebo plochou s hřeby zakulacenými na zjemnění látky. Tlukadla byla obyčejně tři nebo čtyři vedle sebe a postupně zapadala do jam (žump) vysekaných v „štoku“ (Trog, Löcherbaum, Hämmerstock), silném to trámu, jehož dno bylo vyloženo kovovými deskami silnými asi 5 cm (Sohlen, Platten). Někdy byly „žumpy“ kamenné, jako např. v papírně , „Paszmühle“ mezi Doubravou a Podhradím, v jejíž zřícenině byly ještě v roce 1927. V Blansku u Kaplice byly z pískovce, v Postřekově žulové. Tlukadla se uváděla do pohybu pomocí vahadel, která byla rytmicky nadzvedávána čepy zasazenými v otáčejícím se palečném hřídeli. Čepům nebo palcům se někdy říkalo „hejble“ nebo „hevlata“ (Hebelatten), Pressl je jmenuje zdviháky.

Stoupu tvořila obyčejně souprava o čtyřech tlukadlech. Počet tlukadel závisel od velikosti vodní síly. Tak např. nedošínská papírna měla mít podle stavebního rozpočtu z roku 1649 32 tlukadel. V roce 1851 jich měla 24 a jeden holandr. Pardubická papírna měla v roce 1674 veliký štok se čtyřmi žumpami a 16 tlukadly a druhý štok též se 16 tlukadly. Velká papírna v Benešově nad Ploučnicí měla v roce 1713 stoupy celkem s 38 tlukadly, v Chocni bylo 7 žump po čtyřech tlukadlech, tj. celkem 28 tlukadel. V nejstarší německé papírně v Norimberku (1390) bylo 18 tlukadel hnaných dvěma vodními koly, v Gladebachu v Mecklenbursku bylo v papírně z roku 1589 roku 1604 celkem 16 stoupních tlukadel, z nich 12 se železnými deskami a 4 bez nich, v Bützovu, rovněž v Mecklenbursku, byly roku 1692 stoupy s 32 tlukadly a dva palečné hřídele. Stoupy proměnily hadry nejprve v hadrovinu (pololátku, Halbzeug), což trvalo asi 12 hodin, a nebyly-li hadry změkčeny hnitím, 24 až 36 hodin. Řezenský papírnický řád ze 16. století stanoví pro pololátku 12 hodin. Zpracovaná hadrovina byla dána opět k uležení, načež stoupy s jemnějším kováním dokončily proměnu v papírovinu (látka, Ganzzeug). Pro tuto práci stanoví řezenský řád dobu 24 hodin, popř. i více, a není-li látka dostatečně zpracována, nesmí ji tovaryš vyjmout. U nás stanoví papírnický řád z roku 1754 pro hadrovinu, nejsou-li hadry změkčeny hnitím, 24 až 36 hodin, jinak jen 12, a pro papírovinu po patnáctidenním uležení 24 hodin, při rychlejším pohybu stoupních tlukadel 11 až 18 hodin. Příprava papíroviny ve stoupách byla tedy celkem pomalá a zdlouhavá.

Holandry
Než se ve stoupách dosáhlo takového rozmělnění hadrů, aby bylo možno vlákna zplstit a dát papíru jemnost, trvalo to dosti dlouho. Proces přípravy papíroviny urychlilo teprve vynalezení holandru, a to asi v Holandsku, jak praví název, který se všude ujal (Holländer, holländische Maschine). V Holandsku samém stroj však byl zván „rijfback“ nebo „roerback“ (roeren – míchat), resp. „halveback“ na přípravu pololátky, „heleback“ na přípravu papíroviny a „roerback“ na její rafinaci a všeobecné zjemnění. V sousedním Porýní stroji říkali „Reifbach“ nebo „Reibback“, ve Švédsku „holländare“ a ve Francii „cylindre hollandais“. J. S. Pressl nazval stroj „hadromelem“. Holandr byl uznáván za holandský vynález již v 18. století. Např. v rukopisné kronice erlangenské to uvádí v roce 1774 prof. J. P. Reinhard výslovně, také v knize Desmarestově z doby kolem roku 1788 se praví, že vynález nelze Holanďanům odepřít. Přes to někteří tvrdili, že se stroj dostal do Holandska z Francie nebo z Německa, což bylo v roce 1933 znovu rázně odmítnuto.

Holandr byl vynalezen asi ve 2. polovici 17. století neznámým vynálezcem. J. J. Becher jej připomíná již roku 1682 v Zaandamu, a tam si jej také nakreslil Leonard Christoph Sturm pro knihu o stavbě mlýnů. Podrobné a jasné vyobrazení holandru najdeme v díle, které vydali v Amsterdamu v letech 1734 až 1736 Natru, Polly a van Vuuren. Holanďané se asi snažili udržet vynález holandru v tajnosti, protože se v Německu označoval jako „geheime Holländische Maschine die Lumpen zum Papier zu mahlen“, avšak marně. Vynález se rychle šířil Evropou a již roku 1710 přivezli ze Žitavy holandry do obnovené papírny v Benešově nad Ploučnicí. Jeden z prvních holandrů na Moravě, ne-li vůbec první, byl postaven v papírně ve Velkých Losinách při její modernizací v roce 1729. Stavěl jej tehdy, a to je zapotřebí zdůraznit, domácí mistr Jan Michl z Teplic za smluvenou odměnu 50 zlatých a sud piva. Úhrnem činily náklady na pořízení „holandského přístroje“ 144 zl., 58 kr., 1 hal..

V západním Německu se objevily holandry roku 1710, v Prusku 1711 a v Bavorsku 1712. Podle Bockwitze papírny s holandrem pracovaly roku 1716 v Schonebecku a roku 1720 v Gröllwitz u Halle. Ve Švýcarsku bylo nové zařízení instalováno nejprve v Curychu. I když v Anglii znali holandry již od roku 1682, byly asi používány až od roku 1750. V průběhu následujících padesáti let pak zcela nahradily stoupy. Ve Francii byly první holandry postaveny kolem roku 1730 v Arrasu a rovněž v Dinantu v lutyšské provincii. Dřívější použití v papírně v Mesliére v departmánu Doubs v roce 1713 není bezpečně doloženo. Jako vždy ve starých dobách, byl i holandr přivítán někde s protestem, například ve Štýrském Hradci. Když roku 1750 postavili jezuité ve své papírně holandr, jenž za šest hodin zpracoval tolik co za den stoupa o pěti žumpách, tedy asi s dvaceti tlukadly, postavili se papírníci na odpor. Byli však potrestáni třítýdenním vězením, z čehož vidíme, že vláda uznávala důležitost tohoto stroje, který stál 1 800 zlatých. Také Gachet uvádí, že provoz nového zařízení neprobíhal vždy bez nesnází. Zahraniční řemeslníci, kteří byli angažováni majiteli papíren, naráželi na nepřátelský postoj domácích dělníků a stávali se obětí různých úskoků. Nevole personálu a nedostatek odborníků, kteří mohli dohlížet na provoz holandru, vedly v mnohém případě k zastavení provozu a návratu ke stoupám. Přitom přednosti holandrů byly zřejmé. Odpadlo zdlouhavé dvou až tříměsíční hnití hadrů a doba mletí se zkrátila na třetinu původního času. Dva holandry stačily zásobovat látkou tři kádě a nahradily práci stoup s osmdesáti tlukadly.
U nás se šířil holandr kolem polovice 18. století, kdy jej najdeme v papírně na semínském rybníku u Pardubic, v Červené Řečici (1740). V druhé polovici století bylo vybaveno holandry v Čechách a na Moravě několik papíren. V Čechách byl holandr již před rokem 1773 v Perštejně, v roce 1782 v Blansku u Kaplice, Březenci – Jirkově, v Drhovli, Frýdlantu, Kořenu, Českém Krumlově, Rokytnici Semilech, Novém Studenci a v Kácově. Počet holandrů rostl a v některém podniku jich bylo i několik, například ve staroměstské papírně v Praze v roce 1813 pět, v Dolním Vrchlabí čtyři a další na zjemnění papíroviny, ale obyčejně byl v papírně jeden a vedle něho stoupy. V první polovici 19. století je v našich papírnách již holandrů mnoho a jsou stavěny zpravidla jako náhrada za několik zrušených stoup při částečné modernizaci zařízení. Jejich počet ještě vzrostl, když se začal šířit parní pohon, např. ve Vraném měli roku 1843 již 20 holandrů, z nichž 12 bylo hnáno vodou a 8 pomocí parního stroje o výkonu 50 koňských sil.

Papírnám s holandry se začalo říkat „mlýny s válci“, čímž se vyjadřovala podstata stroje, protože mlecí ústrojí holandrů té doby tvořil dubový válec o průměru i délce asi 60 cm, na jehož obvodovém plášti bylo v drážkách vsazeno 28 až 32 ocelových nebo bronzových nožů. Na dně kádě byl proti válci pevný výstupek (brdo, Kropf), o který při otáčení válce nože drtily a roztíraly vlákna hadroviny. Káď holandru byla dřevěná, stažená obručemi, byla eliptického tvaru a uprostřed rozdělená přepážkou, aby v ní mohla suspenze hadroviny obíhat stále dokola. Oběh suspenze v kádi obstarával sám mlecí válec, umístěný v jednom z obou kanálů, který fungoval jako lopatkové kolo. Aby se dosáhlo lepšího oběhu hadroviny, bylo dno bezprostředně za válcem zvednuto do „sedla“ a odtud se svažovalo zpětným kanálem zase až k nejnižšímu místu před válcem. Část s válcem byla opatřena krytem, aby se mletá hadrovina nerozstříkávala. Intenzita mletí se regulovala přitlačováním válce k podkladovému brdu. Podle uspořádání nožů na válci a podle tvaru a povrchu brda se začaly záhy rozlišovat holandry pro hrubé mletí a holandry pro zjemňování papíroviny. V Holandsku se na hrubé zpracování hadrů používaly válce s malým počtem ocelových nožů a brdo železné, pro jemné mletí bylo na válci 60 i více nožů mosazných. V Německu měli na hrubé zracování „pololátkový holandr“ s železnými noži a železným brdem, kdežto na jemné mletí používali nože i brdo z lepšího kovu, mosazi nebo bronzu.

Tyto stroje i ostatní zařízení stavěli tehdejší odborníci – mlynáři spolu s tesaři, nebo později zvláštní odborníci (Geschirrmeister), případně měla některá papírna svého strojníka – tesaře (Werkbauer, Geschirrbauer), protože stroje ve vlhku papírny velmi trpěly. Car Petr Veliký, když navštívil roku 1712 Drážďany, vzal si odtud papírníka Pfeiffera, který mu s pomocí tesaře z Chomutova postavil papírnu. Potřebné dříví na zařízení a na opravy dala často zdarma nebo laciněji vrchnost. Např. Oldřich V. z Bibersteinu povolil v privilegiu z roku 1551 frýdlantskému papírníku nejen dříví na udržování papírny, ale i k palivu. Kovové desky do stoup kupovali obyčejně z nejbližších železných hutí a hamrů, např. v Nedošíně roku 1654 od hamrníka z pernštejnské huti. Železné součástky pro hronovskou papírnu ve čtyřicátých letech 19. století dodávala Růženina huť, na rychnovském panství.

Když rostla potřeba holandrů a nových strojů v 19. století, opatřily se v okolí; např. pro papírnu v Nýrsku dodala stroje firma Edler von Gerle a železné lisy továrna v Holoubkově. Větší poptávka vedla i k specifikaci některých strojíren. Tak bratři Voigtländerové ve Vídni dodávali od roku 1762 domácím papírnám holandry železné i z jiných kovů. Také firma Völkert & Williams v Liberci dodávala papírnám stroje a přístroje už v první polovině 19. století. Stroji pro papírny byla známa také firma Lorenz a syn v Hostinném.

Kádě a lisy
Z hadroviny vytvořená jemná kašovitá hmota se napouštěla do ředicí kádě (u Pressla „řidník“ ), ve které se míchala. Ve větších papírnách se k míchání používala mechanicky poháněná česlice (Krumme, Rührkrumme). Odtud se přilévala (v pozdějších dobách po zbavení uzlíků na uzelníku) do čerpací kádě (Schöpfbütte, la cuve), kde nastávala teprve vlastní papírníkova práce – tvoření archů papíru, které se pokládalo za jádro papírnického umění. Práci u kádě zachytili mnozí malíři a rytci, např. Jost Amman nebo Georg A. Böckler, rytec v díle „Zrcadlo kuriozit“ nebo mědirytec v pěkných a přesných obrázcích díla Desmarestova z konce 18. století. Také řezači a malíři na skleněných papírnických pohárech dobře přibližují práci v dílně.

Jedno z nejstarších evropských obrazových znázornění ruční výroby papíru přináší dřevoryt v Komenského díle Orbis sensualium pictus, který v prvním norimberském vydání z roku 1658 i ve vydáních pozdějších, např. v levočském z roku 1685, na malém prostoru výstižně a zřejmě podle skutečné papírny snad z okolí Norimberku znázorňuje mlýnské kolo s palečným hřídelem, které uvádí do pohybu dvě stoupy celkem s osmi tlukadly, zásobník hadrů, dělníka čerpajícího papírovinu z kádě a druhého dělníka odkládajícího list, sušení papíru a bělení. Venku před papírnou vidíme nejstarší psací látky.

Kresba je provázena textem, který je organickým sepětím věcí, jejich pojmenování i jejich užití. V levočském vydání z roku 1685 zní: „Staří užívali tabul bukových a neb listy, jako i kuor stromových, zvláště stromečku egyptského, kterýž se zvál papyr. Nyni jest obyčejny papyr, který papyrnik v papyrni ďělá z hander starých na kaši potlučených, čehož v formách nabraného rozšiřuje na archy a do povětří vykládá aby se usušilo. Tych XXV. činí knihu, XX. knih rys a tych X. val papyru. Co ma dluho trvat, píše se na pergaméně“. Papírníci říkali své práci také umění, a kdo stanul u naběrací kádě, musí skutečně uznat, že je potřebí velké rutiny a obratnosti, aby se vytvořil dobrý arch, to znamená, aby se papírovina na formu nabrala o stejné výši po celé ploše a vytvořil se papír o rovnoměrné tloušťce a každý arch byl stejně silný, jak nařizuje řezenský řád z doby kolem roku 1580 … „aby byl vyráběn stejně dobrý papír a ne jeden hrubý silný a druhý tenký řídký .. . “

Dřevěná káď kruhového půdorysu, asi 5 stop (1,5 m) v průměru a 2,5 stopy vysoká, zpevněná železnými obručemi, byla někdy vyložena olověným plechem. Dno bývalo někdy ze silného měděného plechu a pod ním bylo ohniště, protože papírovina v kádi se musela udržovat v patřičné teplotě, aby se zachovala stejná rychlost odvodňování a vytvářely se listy o stejném průhledu. Pro zahřívání dřevěných kádí se někdy používal zvláštní měděný kotlík, zapuštěný ze strany do kádě (Pfane, Blase, pistolet). Měl průměr 35 až 45 cm, v něm byl železný rošt a na tom se topilo dřívím nebo dřevěným uhlím. Tyto kotlíky nalezneme v inventářích papíren ještě ke konci 18. století. Později se používala k ohřívání papíroviny v kádi pára, vedená měděnými rourami do válce, a odtud k druhé kádi. Káď byla částečně přikryta skloněnými prkny s otvory, aby rozstříkaná papírovina mohla stékat zpět do kádě. V jednom prkénku byly otvory pro zasouvání tyče, o kterou se opírala forma. To se jmenovalo lávka (Steg). Počet kádí byl měřítkem pro velikost a kapacitu papírny a jemu odpovídala také výkonnost stoup a holandrů. U nás byly většinou papírny o jedné kádi, což bylo v poměru k vodní síle většinou menších horských toků ženoucích stoupy. Práce holandrů s rychlejším zpracováním umožnila postavení většího počtu kádí, což se stávalo ke konci 18. a na počátku 19. století. Po dvou kádích najdeme např. ve Velharticích po roce 1794, v Čisté po roce 1810, kde postupně kádí přibývá a kolem roku 1840 jich je osm. V Prášilech měli kolem roku 1820 3 kádě, ve Vrchlabí bylo kolem roku 1830 celkem 5 kádí, ale to byl řídký zjev. Výkon vodního kola s náhonem se na našich tocích, s výjimkou větších řek, pohyboval nejčastěji mezi 4,5 až 6 koňskými silami (3,3 až 4,4 kW). Běžným menším provozovnám na přelomu 18. a 19. století takový výkon ještě plně dostačoval.

Dělník pracující u kádě – naběrač ( plongeur, ouvrier, Schöpfer) stál na nízkém podstavci, formu vzal do obou rukou a palci přitlačil rám neboli „víko“. Potom ji ponořil šikmo asi deset až patnáct centimetrů do papíroviny, zvedl, potřásl s ní jednak proto, aby se papírovina rovnoměrněji rozložila a lépe se uspořádala vlákna v tkáni, jednak proto, aby přebytečná látka stekla a voda rychleji protékala sítem. Potom položil formu na lávku nad kádí, sejmul krycí rám a přiložil ho na druhou párovou formu, kterou mu podstrčil spolupracovník – skladač. Když se vyráběli veliké formáty, museli někdy formu s nabranou papírovinou zvedat z kádě dva pracovníci.

Snímání vrstvy papíroviny ze síta bylo úkolem druhého dělníka – skladače (Kautscher, ve staré němčině též Gautzer, asi z francouzského le coucher). Prováděl to tak, že formu překlopil na plstěnec položený na stolci vysokém asi 60 cm. Mokrý papírový list přilnul na plsť, skladač naučeným pohybem zvedl formu a podstrčil ji naběrači pod prázdný rám. Práce probíhala v rytmu a vyžadovala dokonalou souhru. Na každý odložený list papíru se přiložil plstěnec a tak se vytvářel „pušt“ (franc. post, něm. Post, Pfuscht, Pauscht, Bausch), tj. sloupec 181 archů papíru mezi 182 plstěnci (někdy jen plsť, franc. flótres – asi ze slova fleutre, něm. Filz). Plstěnce se dělaly z vlněného sukna, byly dobře válené, málo valchované, aby dostatečně sály vodu. Pušt se spodní a horní deskou vložili dělníci do lisu, který stával blízko kádě. Lisy byly v papírně důležitou složkou. Sestávaly ze dvou silných dřevěných (někdy i kamenných) sloupů, vzepřených mezi podlahou a stropem, a vzdálených od sebe asi 3,5 stopy (asi 1 m). Dole byly zasazeny v pražci a nahoře spojeny příčným břevnem v němž se pohyboval šroub. Na dolním konci šroubu byla hlavice, obyčejně soudkovitého tvaru, zpevněná obručemi a s otvory pro nasazování páky k otáčení. Na hlavici byla zavěšena lisová deska, která se otáčením šroubu spouštěla. Někdy byl opodál lisu zasazen mezi podlahou a stropem svislý hřídel (podle Pressla „stožár“) s otvory pro páku a tím se jako vratidlem přitahovala pomocí provazu páka lisu, aby se dosáhlo většího zalisování. Někde se k lisování využívalo i vodní síly, jako např. v Blansku.

Lisováním se z listů vytlačilo tolik vody, že s nimi bylo možno volně manipulovat. Po vylisování vyjmul třetí dělník – snímač ( franc. leveur, něm. Leger, Heber) nebo někdy také jen pokročilejší učedník pušt z lisu a rozebral jej opatrně na sloupec papírových listů, který se nazýval „bílý pušt“, a sloupec plstěnců čili „černý pušt“. Bílý pušt se opět lisoval.

Podle řezenského řádu ze 16. století se denně mělo vylisovat 18 puštů (tedy více než 6 rysů), pokud se neklížilo nebo se nečistily plstěnce. Ve Francii vyráběli za pracovní půldne 10 puštů. Neznáme sice francouzský pracovní den z té doby, ale jistě se nelišil od ostatních zemí, tedy asi 14 hodin.
Uváděné údaje o produkci jsou v souladu s Bogdánovými závěry, provedenými na podkladě dat z uherských papíren, tedy převážně z území Slovenska. Papírna se stoupami o dvaceti tlukadlech, jednou kádí a deseti pracovníky vyrobila denně, tj. za 14 hodin (pracovní den začínal ve 2 hodiny ráno a končil v 18 hodin, v čemž byly 2 půlhodinové přestávky na snídani a svačinu a hodinová přestávka na oběd) šest rysů. Odečteme-li neděle, svátky, modré pondělky a přerušení výroby pro nedostatek vody, mrazy atd., bylo v roce asi 250 pracovních dnů a výkon takové papírny asi 1500 rysů (150 balíků). Průměrný rys vážil asi 6 kg, takže roční produkce odpovídá hmotnosti asi 9 000 kg. Výkon papírny pochopitelně závisel na velikosti a druhu papíru. Čím menší byl formát, tím menší byla výroba a naopak. Podle Deckerových výpočtů se při denním výkonu 6 rysů vyrobilo 26,9 kg poštovního papíru formátu 32 krát 42 cm nebo 101 kg papíru regálového ve formátu 48 x 60 cm. Při denním výkonu 10 rysů činila výroba poštovního papíru 32 x 42 cm 44,8 kg a velkého regálového formátu 48 x 60 až 168 kg.

Jak správně připomíná Bogdán, šlo vesměs o netto výrobu. Jeden rys, tj. buď 500 archů neklíženého papíru nebo 480 archů klíženého papíru, byl totiž vytvářen ze tří puštů (543 archů). U neklížených papírů činil tedy výmět z jednoho rysu 43 archů, tj. 7 %, u klížených papírů 63 archů z rysu, tj. 11,6%. V průměru je potom možno počítat s výmětem 70 %. Roční výmět činil tedy 750 rysů. Jestliže se přihlédne také ke ztrátám při třídění hadrů (podle Bogdána až 43%) byl použitelný výrobek získán jen z poloviny množství zpracovávaných hadrů. Podle Piccarda činila roční produkce jedné kádě v 15. až 17. století průměrně 1600 až 1800 rysů; L. Sporhan-Krempel uvádí jen 1200 rysů. Pro první polovici 19. století počítá basilejský profesor Bernouli s devíti rysy z jedné kádě denně. Rozdíly v údajích o výši výroby je možno vysvětlit její závislostí na počtu a zručnosti pracovníků, pracovních dnech a v neposlední řadě také na technickém vybavení.

Na závěr této kapitoly ještě několik údajů. Každý list papíru se musel při výrobě vzít dvaatřicetkrát do rukou, než mohl být použit ku psaní. Při výrobě 6 rysů (3000 archů) denně připadne na výrobu 1 listu 16,8 sekund, při výrobě 8 rysů (4 000 archů) denně je to už jen 12, 6 sekund a při výrobě 70 rysů (5000 archů) je čas k načerpání a utvoření jednoho listu jen 10,0 sekund. Je přirozené, že takové tempo nevydržel čerpač po celý den a proto si po určité době vyměnil místo s tovaryšem, který archy snímá z formy. Střídání tovaryšů se v papírnách praktikovalo všeobecně.

Sušení a klížení
Dvakrát lisovaný a tím z velké části vody zbavený papír je již tak pevný, že se může věšet k sušení na šňůry na půdách, podobně jako se suší prádlo. Pro sušení papíru se používaly šňůry konopné nebo žíněné, někdy i z lípového lýka. U nás se nejvíce používaly šňůry žíněné, které se vodou nenavlhčovaly a nepronášely. Ve Francii se používaly šňůry konopné, ve Vestfálsku na počátku 19. století šňůry lýkové a jinde v Německu východoindické neboli námořnické, dodávané z Holandska jako tzv. fíkové provazy. Bernoulli uvádí, že nejlepší jsou šňůry z lípového nebo kokosového lýka, kterým se říká „fíkové provazy“. Aby se předešlo prohnutí archu, byly později zavedeny dřevěné tyče. Zbytky takového zařízení bylo možno vidět např. ve Vatěticích. Jinde, např. ještě po první světové válce v Prášilech, se používaly provazové žebříčky s tyčkami.

Věšení papíru se obvykle svěřovalo ženám, práci však řídil ve větších papírnách tovaryš (Pauschtenpreiter). Ženy si nabraly archy na dřevěné držátko ve tvaru T, kterému se říkalo kříž (die Krücke, der Kreuz, švédsky kryss nebo kors) a z kříže je kladly přes šňůru levou rukou, držíce kříž s několika archy v pravé ruce. Pracovaly po dvou a tento pracovní pár se nazýval „Stuhl“, snad proto, že měly k společnému používání jednu stoličku, na níž byly archy položeny. Podle Bernouliho zavěsila jedna žena za hodinu asi 5 000 archů. Lepenka se sušila rozložením na louce. Výroba papíru byla právě při sušení velice závislá na počasí, což se zlepšilo teprve když byla v páře získána nejen energie pohonná, ale i tepelná. Závislosti na počasí hleděli se zbavit již před staletími v Číně, jak ukazují obrázky staré výroby papíru z roku 1637. K sušení používali sádrovou dutou stěnu, v jejíž dutině se topilo. Na stěnu se přitlačoval vlhký papír štětkami. Následkem vlhkosti papír ke stěnám dobře přilnul a rychleji se usušil než při volném rozložení na prknech na slunci. Papír sušený na sádrové stěně měl však na každé straně jinou strukturu a hladkost, což snad právě vedlo k tomu, že čínské knihy se tiskly jen po jedné straně papíru. V některých provinciích Číny se ještě ve 20. století sušil papír starým primitivním způsobem, rozložením na louce na sluníčku.
Usušený papír byl vlastně hotov, ale jen pro tisk nebo ku psaní tužkou. Pro psaní inkoustem nebo tekutými barvami jej bylo nutno klížit (coller, leimen), aby se inkoust nebo barvy nerozpíjely. Bez klížení se používaly jen papíry tiskové, savé a filtrační. Původně se papíry klížily škrobem, ale po zavedení výroby v Evropě tato technika upadla v zapomenutí a začalo se klížit klihem. Klih se připravoval obyčejně z odpadků díla koželuhova, jirchářova nebo pergamentníkova, tedy z kůžiček a zvířecích nožek a byl zjištěn již v papírech z roku 1337. Vařil si jej obyčejně papírník sám ve velkém kotli měděném, např. v Žacléři roku 1716, nebo železném obezděném, zpravidla ve zvláštních kuchyních. Kotel býval úctyhodných rozměrů, např. v Telnici se do něho vešlo 50 konví vody. Průměr byl až 5 stop (1,52 m) a hloubka 3 stopy (0,91 m). Suroviny, kterou byly též odřezky kůže, uši, střeva atd. od řezníků, bylo potřebí velké množství, a proto si papírníci zabezpečovali kůže a nožky privilegiemi, stejně jako hadry, a hleděli jich mít stále dost v zásobě. Například v Ústí nad Labem zanechal pachtýř roku 1590 hadrů a ovčích kožek 10 centů v ceně 2 tolarů, v Jirkově měli roku 1603 na 17 kamenů kůží na klih a v roce 1604 dva centy, v Rokytnici v roce 1803 měli 11,5 strychů ovčích kožek po 1 zl. 21 . kr.. V Hronově potřeboval papírník r. 1842 na roční výrobu 4 300 až 4 400 rysů psacího a tiskového papíru, 1000 až 1200 rysů hrubého a 100 kop (6000 tabulí) lepenky ročně na 1100 centů hadrů a 40 korců ovčích a kozích nožiček a 15 centů kůžiček. Z privilegií, v nichž se zabezpečovaly papírníku nejen hadry, ale i suroviny na klih, uveďme jako příklad privilegium papírny v Benešově nad Ploučnící z roku 1569, privilegium císaře Rudolfa II. z roku 1592, dané pražskému papírníku Fridrichu Freyovi, privilegium císaře Matyáše z roku 1615 a později Ferdinanda III., dané papírníku v Jáchymově.

V dobrých papírnách se klih obyčejně vařil vyluhováním. Nad kotlem visel na hřídeli železný nebo proutěný koš, který se plný suroviny vpouštěl do vroucí vody. Klihová voda se cedila sítem do veliké dřevěné nádoby („höltzernes Leimkästel“), kde se usadily nečistoty a pak se přecedila do další nádoby – do kádě ke klížení (mouilloir, Leimbütte). V té se protahoval papír, vždy několik archů neseno mezi dvěma dřevěnými destičkami (Pritschen), což vyžadovalo velké zručnosti. Proto byl ke klížení určen zvláštní dělník (Leimmeister), který zaklížil denně prý až 37 000 archů. Podle Bernoulliho vkládal klihař do kádě ke klížení najednou až 80 i 100 archů, a když byl obratný, tak zaklížil za den 30 až 40 tisíc archů. Potom se papír ještě lisoval ve zvláštním lisu (Leimpresse), ovšem opatrně, aby se nevytlačilo příliš mnoho klihové vody, jež odtékala ze spodní desky lisu žlábkem do nádoby. Lisovalo se najednou 10 až 12 puštů. Po vylisování se papír opět sušil.
Popsaný způsob klížení živočišným klihem měl svůj původ v Itálii. Později se někde klížila papírovina již před nabráním na formu (ve hmotě) a ukázky takto vyrobeného papíru byly na počátku 19. století zaslány z Německa pařížské Společnosti k podpoře průmyslu, jež potom od roku 1815 konala sama pokusy. O klížení v kádi vydal již roku 1807 brožuru Moritz-Friedrich Illig, nevíme však, byl-li vynálezcem této metody. Šlo o tzv. klížení ve hmotě, na rozdíl od dřívějšího povrchového klížení. Podle nového postupu se do holandru přidávalo pryskyřičné mléko, vyrobené z přírodní pryskyřice zmýdelněním v louhu, a po důkladném promíchání se přililo odměřené množství roztoku kamence. Avšak ještě v roce 1834 píše Bernoulli, že dosud není postup při klížení ve hmotě (hovoří o klížení „v kádí“) hodnověrně znám, i když se v mnoha strojních papírnách používá. Nelze prý však pochybovat, že se používá škrob za přidání kamence a pryskyřičného mýdla, jak doporučuje Darcet na podkladě pokusů z roku 1817. Darcet použil při přípravě klížidla na 100 liber vyhnité hadroviny (gefaultes Zeug) 12 liber škrobu a 1 libru pryskyřice. Obojí „rozpustil“ ve vodě s potaší a kamencem a dbal, aby „žíravá kaše“ nezhnědla více než zázvor. Klížidlo přidával do čerpací kádě nebo již do holandru. Jiný recept z počátku 19. století žádá pro klížení v kádi 80 liber škrobu, 30 liber bílé jedlové smoly a 10 liber drasla.

Po klížení se někdy papír ještě jednou protáhl klihovou vodou, ke které byl přidán kamenec, aby klih „dobře uschl“, což bylo nařízeno také papírnickým řádem z roku 1754, který určoval na 40 až 50 rysů papíru 8 až 9 liber rozpuštěného kamence. Někdy klížený papír kamencovou vodou jen potírali. Používání kamence, aby se zabránilo rozpíjení písma, je staré. Již roku 1519 najdeme v rozpočtu papírny v Neustadtu roční náklad na „20 punt allun“ (Alaun – kamenec). Co přidával papírník Kretschmer v Dušníkách do svého výrobku, jemuž říkal „nesmrtelný papír“ a za nějž byl asi povýšen císařem Rudolfem II, do šlechtického stavu, nevíme, ale soudí se, že to byla studniční voda zvláštního složení. Také v Janově vyráběli bílý a dobrý papír s klihem „protivným červům“. Sušení klíženého papíru vyžadovalo velké opatrnosti, aby klih v papíru neutrpěl, zvláště silným zahřátím. Usušený papír se opět lisoval ve velkých lisech, které se dlouho zachovaly v papírnách v Prášilech a v Telnici.

Papírenské rámy
Vodou rozředěná hadrovina dala jemnou řídkou kašovitou látku, ze které bylo možno tvořit papír, a to nabíráním slabé vrstvy na propustný podklad. Tím byla v prvních dobách bambusová rohož upevněná v rámu, která se ponořovala do papíroviny. Voda protekla rohoží a zbylá vrstva – arch papíru – byla sejmuta z rohože k sušení. V Orientu si vytvořili pro nabírání papíroviny podklad z bambusových tyčinek hustě vedle sebe položených a spojených buď hedvábím, velbloudí srstí nebo koňskými žíněmi. Bambusové tyčinky nechávaly v papíru „žebrování“ a jejich spoje „příčné žebrování“. Tento stav se zachoval po celou éru ruční výroby papíru, i když se měnily „formy“, na něž se papírovina nabírala.

Bezpochyby již v průběhu 13. století nahradili Italové arabská pružná síta z trav nebo bambusových rohoží sítem kovovým, utvořeným z rovnoběžných drátků nepatrně od sebe vzdálených, tzv. útků (vergeures, Rippendrähte, tj. žebrové dráty, nebo také Bodendrähte). Aby se útkové drátky nepronášely, byly podepřeny ve vzdálenosti 1,7 až 2,9 cm silnějšími kolmo probíhajícími dráty. Těm se říkalo osnova (u Briqueta „pontuse-aux“, správněji „ligne de cheinette, Kettdrähte, tj. osnovní dráty, nebo také Binddrähte). Vzdálenosti osnovy jsou různé, někdy 17 mm, 23 mm i větší. Jsou-li drátky osnovy šíře od sebe, bývají připevňovány k útku slabším drátkem.

Teprve od druhé poloviny 17. století se dařilo vyrábět drátěné pletivo hustší, jež se neotiskovalo do papíru a neznačilo ani při průhledu. Papír na takovém sítě vyrobený a pergamenu podobný se nazýval veel (latinsky vellus – kůže) a později velin (anglicky vellum). Výraz velin patří dnes k normovanému označení pro papír nežebrovaný, jako opak papíru žebrovaného s pravidelnou mřížovitou pravou průsvitkou po celé ploše, který se nazývá vergé (veržé).

Aby se papírovina na sítě udržela, přikládal se při čerpání na sítovou konstrukci vystouplý dřevěný rám, podobně jako rám na obraz (la couverte, Formendeckel, Deckel rahmen), přičemž jeden takový rám sloužil při práci dvěma sítům. Sítu a na něm položenému rámu říkáme „papírnická forma“ (la forme a vergeure, laid moulds, Schöpfform). Rám síta byl zpravidla vyroben z dubového nebo hruškového dobře vylouženého dřeva. Síto bylo připevněno svrchu rámu na všech čtyřech stranách. Pod sítem byl rám zpevněn žebry (Stege), tj. dřevěnými příčnými lištami z jedlového dřeva, 1 až 2 cm vysokými a vzdálenými od sebe 2 až 3 cm. Hrany žeber byly pod sítem zúženy a ležely v rovině tak, aby na nich mohlo spočívat síto.

Formy si vyráběl někdy papírník sám, ale většinou je dělali formaři, někdy i ve velkém a na vývoz, jako v Hannoveru v polovici 18. století. Zvlášť dobré formy vyráběli Holanďané, ale jejich vývoz byl zakázán. Forem nebylo zpočátku mnoho, např. v Jirkově měli roku 1604 jen tří páry forem. Vzrůstem počtu formátů papíru forem přibývalo. Jejich cena se většinou řídila velikostí formátu a byla dosti značná. Tak ve 2. polovině 18. století stál pár forem na veliký jemný royal 40 tolarů, na medián 20 tolarů, na malý medián 10 tolarů atd.. Ve Švédsku stála roku 1680 forma na poštovní papír 7 tolarů, na tiskový 4, na psací 5, na karton 8 tolarů, ale i tam stouply ceny v 18. století ohromně. Ve větším podniku, jako například ve Vrchlabí, bylo roku 1711 forem mnoho a tedy jen ve formách byl uložen velký kapitál.

Copyright © Zuman František: Papír. Historie řemesla a výrobní techniky. Praha 1983. Papír a celulóza.