Historie výroby papíru

Výroba papíru v Evropě

Vstup papíru do Evropy, jeho evropské počátky a rozšíření.

O tom, jak se dostalo papírnictví z hlavní cesty k západu do Evropy, není zpráv. Jen víme, že to bylo na půdě ovládané Araby, a že tak nejprve proniklo asi do jižního Španělska, jež opanovali Arabové. Učinili konec říší vizigótské vítězstvím u Jerez de la Frontera v r. 711 a i se svou kulturou přinesli i znalost výroby papíru, nezbytného pro umění a vědy.
Pravděpodobně již v 11. století počali Arabové vyrábět papír v Jativě, pozdějším San Felipe. Přesně tyto počátky tamní výroby nepodává ani španělská literatura. Víme jen určitě, že v polovině 12. století byl papír v Jativě vyráběn a odtud vyvážen na východ i na západ, papír krásný, jemuž se rovnaly jemností a bělostí drahocenné tkaniny. Ten také překonával papírenské výrobky z Valencie a Toleda. V 13. století byly ještě papírny v Geroně v provincii katalánské a v Macese v provincii barcelonské, a to ještě ve větším množství, neboť na počátku 13. století (1238) bylo již zavedeno clo na papír (caxa de paper); později (1273) uložena židovským výrobcům v Jativě dávka z rysu papíru Jakubem I. (tres denarios regales pro unaquaque raixma). Výroba byla v té době již regulována výnosy panovníků, např. Petra III. z r. 1280, a ve století 14. (1338) bylo nařízeno zvláštním papírnickým řádem Petra II. valencijského a Petra IV. aragonského papírníkům v Xativě a ve Valencii, aby vyráběli papír stejně dobrý jako dříve (papirus Valentie at Xative reducatur ad formam antiquam al mostazaffii exhigant penas ut de aliis fraudibus), což je jistě doklad, jaký význam byl tehdy papíru přikládán. Katalánským papírnám a průsvitkám věnoval svou práci Oriol Valls i Subirá. V katalánštině byla pak v roce 1972 publikována práce, která se na 956 stranách zabývá vývojem papíru v Katalánii, a to i po technické stránce, obchodem s papírem, pracovnimi podmínkami v papírách, produkcí papíru a jeho spotřebou a lokalizací papíren.

Poznala-li ze Španělska nebo přímo ze severní Afriky přes Sicílii, kde jak víme, byl vyráběn papyrus, výrobu papíru Itálie, nevime, ale stalo se tak jistě později než ve Španělsku, snad i o jedno století. Zprávy o proniknutí papírnictví do departementu Hérault v jižní Francii již v r. 1189 neukázaly se jistými. Opíraly se asi o legendu, že tři francouzští křižáci z Auvergne, kolem polovice 13. století zajatí ve Svaté zemi, přinesli odtamtud umění papírnické do Francie. Spíš bychom mohli souhlasit s domněnkou, že křižáci zajatí v Sýrii poznali tam umění papírnické a odtud je přenesli přímo do Evropy, nejspíš do střední Itálie, v níž první zmínka o papírně ve městě Fabriano u Ancony je z r. 1268.
Nyní se má za to, že znalost výroby papíru se dostala do Fabriana přímými kontakty s Araby. Jadranský přístav Ancona hrál důležitou úlohu v křižáckých výpravách. Také přepady italského pobřeži saracénskými piráty byly časté. Dalším dokladem pro uvedený názor je skufečnost, že jedna část města Fabriana byla ve 13. stoleti nazývána „Borgo saraceno“, t.j. „saracénská osada“.
Ale náběhy k výrobě papíru v Itálii múžeme pozorovat již dříve. Tak se r. 1235 (24. června) zavázal na rok smlouvou (Archivo notariale, Janov) Gualterius Englesius, že budou spolu s Mensisem de Lucha vyrábět papír za 27 solidů měsíční mzdy pro Marquisia de Camulio a že výrobní tajemství nikomu neprozradí. Došlo-li na základě této smlouvy k výrobě nevíme, ale jistě neexistovala dlouho. Z Itálie nebo ze Španělska si vzácný vynález razil cestu patrně nejdřív do Francie.
Velký a rychlý rozvoj papírnictvi v Itálii svědčí o dychtivosti a horlivosti, s jakou je převzala evropská kultura. V této zemi, jež dodávala dosud Evropě papír z Orientu, vyvinula se záhy veliká výroba. o níž se tvrdí, že vynalezla stoupy a klížení papíru zvířecím klihem proti dřívějšímu klížení škrobem, a tak papírna ve Fabrianu nebyla asi jedinou, a pravdou asi je, že ve 2. polovici 13. století bylo tu papíren více. Někteří se zmiňují o papírně ve městě Treviso na konci století, již však spolehlivě známe až z r. 1307, a o papírně v Bologni v roce 1261, kdy byla po povodni restaurována. O papírně v Bologni a také o nově zjištěné papírné v Modeně (13. století) v městě vzdáleném pouhých 30 km od Bologně se zmiňuje Gasparinetti. Století 14. je již v Itálii bohaté papírnami v Toskánsku (Costa de Abatia u Colle-1317?, La Tana-1319, Porta Senese-1439, Vascel Quadro-1349, Nespolo-1356, Moro-1377, Renaio-1387 aj., v Padově kolem r.1340, v Colle val d´ Elsa 1349).
Ve 14. století se přidružují tyto papírny: Colas – 1350, Forli – 1371, Pioraco u Macerata – 2. pol. stol. Negrisola – 2. pol. stol., Barillon – 1375, Salo na Grandském jezeru – 1381, Pignerol – 1381, Toscolano na Grandském jezeru – snad již 1381, Nocera u Fabriana – 1389, Turín – snad 1392, Milán – 1354, Porto u Trevisa, Sigillo u Perugie. Tato řada papíren, kterou se podařilo zjistit ženevskému badateli Ch. M. Briquetovi, není snad úplná, ale svědčí přece o rychlém jejich rozmnožení jíž ve 14. století: někteří docela tvrdí, že ve 14. století bylo již v Itálií, a to jen severní, 300 papíren.
Vzrůst se nezastavuje ve století 15., a není se čemu divit, vždyť celá Evropa za Alpami a jistě i země balkánské byly velikým odběratelem, ba i turecké listiny 15. století jsou psány na italském papíru. Z Briquetova díla známe v 15. století papírny v Toskánsku (Galeone – 1400, Cancello di sopra a Cancelo di sotto – 1427, dvě v Botroni – 1427, Lo Spedaletto – 1427, Duo Ruote – 1469,
v území madernském dvě z počátku 15. století, dále Lucca – 1401, Ponte Corvo v Padově – 1405, S. Pietro d’Arena u Janova – 1406, Azzogardino u Bologně – 1408, Bienette (Piemont) – 1430, Parma – 1451, dále v polovici l5. století Varazzo a Voltri u Janova a Casetla (Piemont). Mimo to byly papírny v místech: Trezzo u Milána, Bergamo – snad již 1469, Zambugole u Trevisa – 1473, Brescia – 1473, Toni – 1474, Contada Religione u Sala – 1480, Lusedo – 1480, Maina u Sala – 1480, Cameratte u Toscoiana; ku konci století ještě Pescia, Prato a Turín. V 16. století (1523) pak jsou známy papírny v Blenio u Tessina, v Sartisana a Varese u Milána, dále Quilliano u Savony – 1549, v Loano u Janova – 1590 a v Amalfi.
Domácí potřeba i vývoz k severu ovlivnily veliký rozvoj papírnictví francouzského též již ve 14. a 15. století, ač dosavadní zprávy jsou jen o některých územích. Tak ve 14. století je to Champagne, odkud se potom návštěvou trhu v Champagni vyváží hojně papír do západního a severního Německa, dále Troyes a okolí, kde byly zjištěny ve 14. století papírny Saint Julien u Troyes-1348, Torvois-Moulino de Roy, Troyes – 1349, Breviande u Troyes – 1362, Troyes-Moulin-aux-toiles – 1388; dále Barberey v Angoumois – 1397, L´ Abbay – 1400?. Zvláště však 15. století hledělo při rozvoji věd odstranit hlad po papíru, a z té doby zjistil Briguet ještě 23 míst a některá území bohatá papírnami, jako např. území u Morlaix nebo Bourges (1470, 1491). Mnohé
z těchto papíren existují již na samém počátku 15. století, a to St. Cloud u Paříže – 1407 až 1409, Strasbourg (papírna u Weissthurmthor) mezi 1408 až 1426. K těmto přibyly v 15. století Trevoyes u Troyes – 1438, Verrieres – 1451, Pielle či Moulin du Pré l’Eveque v Troyes – 1461 , Moulin Brusley či Challonet v Troyes – 1463, Varnes – 1474, Sancy vTroyes – 1476, Mety – 1445?, Besanqon – 1447, Baume (Doubs) – 1448, Orleans – 1452, Strasbourg (Rosengarten)- 1452, Taragnoz u Besanqonu – 1458, St. Ambreuil surla Grosne – 1463, Ville surSaulx (průsvitka z r.1464), „Gouverneur“ v Epinalu – 1464, Archettes u Epinalu – 1469, Lisle-en Rigault u Lille -1470, St. Paul u Besanconu mezi 1472 až 1539, Malay le Roy u Sens před 1490, Mussy u Troyes -1490, Forli – 1494, Le Got (Angoumois) – 1497, Pont Authou (Eure) – 1498, Floichot – 1499, Froideconche ku konci 15. století a Thaun (Alsasko).
Století 16. přináší papírnickému umění ve Francii veliký rozvoj, který dosavadní práce badatelů dosud zcela nezachytily, ale přes to možno vypočítat v té době osmdesát papíren podle díla Briquetova. Jsou to Ars a Lory u Met již na počátku století, Maromme u Rouenu – 1501 (snad již 1467), Moulin de Ne De v Troyes 1504, St. Ouentin v Troyes – 1504, Moulin Lombard v Troyes – 1507, Grenevolt v Epinalu – 1511, Valliéres u Met – 1512, Broglie, Eure – 115, Vandeuvre, Calvados – 1515, Moulin de Negremus, Angoumois – 1516, Grand Moulin v Epinalu – 1525, Bourguignons na Seině – 1528, Palurie, Angoumois – 1528, Docelles u Epinalu – 1533. Reaumont u Rives, Isére – 1537, Pont-I‘-Eveque, Calvados – 1539, Le Verger či Puymoyen, Angoumois – 1539, Brenty, Angoumois – 1540, Cernay, Alsasko – 1540, Polisot, Aube – 1544, Font de la Terigne, Angoumois – 1545, Bar na Seině – 1546, Villeneuve sur Ource – 1546, Papellerie Loys Bonnet v Arches – 1547, Ausance u Poitiers – 1552, Dinozel u Epinalu – po 1554, Cothier, Angoumois – 1555, Grand-Gizac – 1555, Divonne, Ain – 1556, Fouchy, Troyes – 1558, Maly le Roy u Sens – povolená 1559, Rochandry, Angoumois – 1560, Conture u Verteuil – 1561, Thoiry, Ain – 1561, Canapville, Calvados – 1564, Isch, Lotrinsko – 1564,5trasbourg – 1564, Avignon – mezi 1565 až 1572, Cheriot
u Thiers – 1567, Puy-de-Dome, Thiers – 1567, Jarmenil u Epinalu – 1570, Jeand heurs – 1570, Ne De des Vieilles u Beaumont-le-Roger, Eure – 1570, Bourisson, Angoumois – 1571, Roussillon, Angoumois – 1571, Than, Alsasko – 1575 a snad již v 15. století, Dexmiers, Angoumois – 1576, Sirod či Seiro, Ain – 1577, Cheuimenil u Epinalu – 1579, Arches ve Vogézách – kolem 1580, Lussand nebo Barillon, Angoumois – 1580, Vraichamp u Epinalu – 1585, Carsac, Perigord – 1586, Chartres – 1586, Barde v Angoumois – 1589, Arcíer sur le Doubs – 1591 čí 1561?, Neuf-Moulin, Meuse – 1592, Themola v Couse – 1593, Vizilie, Dauphine Arenthon, Savojsko – 1596, Graviers u Montbeliardu – před 1597, Comtat d‘ Avignon, Essones v Sein-et-Oise, Miimlisvyl v Seleure, Vimoutiers-en-Auge, Fontaine u Bar-sur-Aube, Pisseloub (Perigord).

Švýcarsko, země bohatá na čistou horskou vodu a její osvěžující silou, nezůstalo ovšem pozadu za svými sousedy a hned na počátku 15. století známe několik papíren. Nejstarší zmínka je o papírně Praromano a Marly z r.1411, jí následuje zpráva z r.1440 o papírně v Belfaux a z r.1445 o klášterní papírně v La Glane. Také Fribourg má papírnu známou od konce 15. století. I okolí Ženevy má papírnu již r.1426 a Basilej r.1440 u „Riehenthornu“, patřící Hansi Halbyssenovi. K té přibyla papírna rodu Gallizioni de Casellis, patrně Vlachů z Caselly u Turina. Ti však nebyli jedinými tu usazenými vlašskýmí papírníky v 15. století. Z příchodu rodu Gallizioni, což změněno za Gallicii a rod pokládán za španělský, vznikla legenda o příchodu papírníků do Basileje ze Španěl a o založeni švýcarského a německého papírníctví tímto rodem. Tuto legendu zaznamenal i Bohuslav Balbín ve svých Miscelanea historica regni Bohemise r.1679, a noví badatelé Briquet a Blanchet ji vyvrátili a doložili, že v Basileji byl papír vyráběn jíž r.1440 a že bratři Gallizioni přišli do Basileje teprve r. 1451. Byli to bratři Antonín, Michal a Jan, kteří postavili papírnu před Herrthorem (nyní Steinenthor), Antonín ji však prodal již r.1453 a zřídil v St. Albanu novou papírnu, která v pozdějších generacích přešla sňatkem na Georga Dürra papírníka z Reutlingen v Německu, jenž nabyl městského basilejského práva r. 1511. O výrobě papíru v Basileji a o obchodu s basilejským papírem byly publikovány i novější práce. V 15. století jsou ještě ve Švýcarech dvě papíny v Curychu – 1470 , dále ve Worblaufen a Thalu u Bernu, v Serriéres v kantonu neuchatelském – 1477, existující podnes, v Talbenlochu u Basileje – 1494?, v Thannu – 1500 a snad jiné, dnes ještě neznámé. Také Švýcary, ač byly hojně zásobovány papírem italským a francouzským, nezastavily se ve snahách v 16. století a rozmnožily podniky, např. papírnou v Grandson (kanton Vaud) – 1536, v Goessen u Basileje – 1563 v La Mothe (kanton Vaud), v Soleure – 1564, Versoix u Ženevy, St. Loup u Ženevy – mezi 1557 až 1638.
V Anglii, kde již od r. 1476 slavný tiskař William Caxton tiskl své knihy, a kde Johan Tate zřídil kolem roku 1490 papírnu ve Stevenrage v Hertfordshire. Na jeho papíru se značkou osmicípé hvězdy bylo tištěno r.1495 dílo Wynkyna de Worde, společníka a nástupce prvního anglického tiskaře Williama Caxtona (1422 až 149i) „De proprietatibus rerum“. Tateův podnik byl vzácností, což můžeme soudit z toho, že jej r.1498 navštívil král Jindřich VIII. Ale dílna záhy zanikla, a teprve po padesáti letech se dovídáme o druhé papírně, kterou založil biskup Thomas Thirlby, vyslanec na španělském dvoře, když přivedl ze Španělska r. 1553 do své diecéze papírníka. Ani tato papírna však neměla dlouhé trvání, a teprve r.1565 zřizuje se papírna na statku Osterby
u Brentfordu (Middlesex); jiná existuje r.1568 v Dartfordu. Z 16. století asi pochází též papírna, která se objevuje r.1601 v Buckinghamshiru.
Pevně se ujímá výroba v Anglii, když třicetiletý německý papírník Johan Spielmann z Lindavy na bodamském jezeře přestavuje nedaleko Dartfordu v hrabství kentském na svém statku The Manor of Bicknors jeden z mlýnů na papírnu. Spielmann nebyl snad sám papírníkem, neboť přesídlil z Norimberku, kde pracoval jako zlatník, do Anglie kolem roku 1580 jako dvorní klenotník královny Alžběty. Dostal však privilegium na monopolní sběr hadrů pro výrobu papíru r.1585, poznav asi nedostatek papíru v Anglii, a povolal k výrobě snad odborníky z pevniny. Privilegium mu bylo obnoveno r.1597 na 14 let a opět r. 1617. Nejen tím byla uznána jeho zásluha, ale i povýšením do rytířského stavu králem Jakubem I., jenž navštívil papírnu r.1605, Připomíná to čínské a japonské pocty nejen zakladatelům výroby, ale také jistě ve velké míře výrobku samému. Také Společnost papírníků se postarala v nové době o zachování krásného pomníku, který Spielmann postavil své ženě, přeživ ji o 20 let. Nástupce v řemesle, jeho syn, zemřel r. 1641 a jeho vnuk skončil v chudobě r.1690. Papírna pracovala do r.1732, kdy byla proměněna v prachárnu, jejíž zbytky zmizely ku konci 19. století. Paměť zakladatele Spielmanna zachovaly mnohé legendy a anekdoty, ale nejvíce se o něm dovídáme z básně, kterou jej poctil básník Thomas Churchyard a jež vyšla tiskem r. 1588.

Překvapilo snad, že se Holandsku, sousedu Německa a Francie, nedostalo zmínky dříve než Anglii. Je skutečně zajímavé, že v této zemi, která v papírnickém umění později tak vynikla nad mnohé jiné svým skvostným papírem, a hlavně technickým pokrokem – vynalezením holandru – zakotvilo naše řemeslo tak pozdě, alespoň podle výsledků dosavadního bádání. Snad nemožnost dovozu papíru z Francie a Itálie v neklidných dobách, jež ochromily antverpský trh, přinutila k založení vlastní papírny, zdržené snad též snahou o získání jedné z hlavních podmínek výrobních – čisté vody. Teprve r. 1586 pověřil hrabě z Leicesteru Hanse van Aelsta a Jana Lupaerta, měšťany z Dordrechtu, aby vybudovali dvě papírny se státní subvencí na pět let. Aelst později přesídlil, obdržev r. 1592 privilegium, do Thielu. Již r. 1586 se objevují v Alkmaaru dvě papírny, jedna hnaná koňskou silou, druhá při větrném mlýně. Též v Arnheimu byla vybudována papírna již r. 1592, které se dostalo privilegium na čerpání vody větrným mlýnem r. 1609, a ttéhož roku byla postavena papírna v Barneveldu; za čtyři roky na to existuje již papírna v Klein Hattem.
Tyto podniky, snad pro nedokonalé výrobky; prý zanikly. Mezi četnými francouzskými emigranty po ediktu nantském (1598) byli mnozí papírníci, kteří přispěli k rozvoji holandského papírnictví, jehož pravým zakladatelem se tak stal francouzský emigrant Martin Orges. Dostal r. 1613 privilegium na papírnu v Apeldoornu. Potom již byla zřízena také papírna ve West-Zaanu, k níž se brzy připojily vynikající dílny „de Wewer“ a v Ruche Dorée. Podle výsledků nejnovějšího bádání první (vodní) papírenský mlýn na teritoriu dnešního Nizozemí byl založen již r. 1428 obchodníkem papírem z Nijmegenu, Wiliamem Boyem, na řece Niers v Gennep, tehdy vévodství Kleve. Od r. 1506 postupně vznikají další, jako jeden z prvních v Alkmaaru.
Za skutečný počátek nizozemského papírenství nutno však pokládat rok 1586, kdy Hans van Aelst založil papírenský mlýn v Zwijnrechtu poblíž Dordrechtu v provincii Zuid Holland. Činitelem, který urychlil vývoj papírnictví v Nizozemsku bylo patrně dobytí Antverp Španěly r. 1585. Tehdy mnozí obyvatelé, a mezi nimi i papírníci, z náboženských nebo politických důvodů emigrovali z jižního Nizozemí do severních protestantských provincií, které se r. 1587 spojily ve spolkovou republiku. Iniciátory zakládání papíren byli Jean Lupaert a již zmíněný Hans van Aelst (z Antverp), který také r. 1591 založil první papírnu V Arnhemu, městě na Rýně v kraji Veluwe v provincii Gelderland. V Apeldoornu, rovněž v kraji Veluwe, zřídil první papírnu Johan van Steenbergen

v r. 1593. Počet vodních papíren ve Veluwe činil v roce 1650 jen 28, ale o sto let později bylo zde již 171 papírenských mlýnů, s několika výjimkami vesměs poháněnými vodou.
Historií papíren v Alkmaaru na West Frieslandu a okolí, Amsterdamu, Amsfelveenu, Haarlemu, a především historií větrných mlýnů v krajině Zaastreek „zaanský pruh“, odkud byli povoláni papírenští mistři carem Petrem I. Velikým do Petrohradu, je věnována práce holandského badatele Henka Voorna. Další práce téhož autora se zabývá papírnami v provinciích Zuidholland, Zeeland, Utrecht, Nordbrabant, Groningen, Friesland a Drente. Informace o nizozemských ručních papírnách uveřejnila také Jadwiga Marchlewská.
Ne spíše pochodem přes Německo proniklo papírnictví do zemí severních – Dánska a Švédska. Do Dánska v 16. století, ale podle dosavadního poznání dosti pozdě. Nejstarší papírna se připomíná v aktech r. 1576 na lénu kláštera Heriwaldského na Schonen, jež se dostal r. 1658 Švédům. Tu pracoval mistr Christopher Rotther. Dále známe ze 16. století papírnu, kterou založil při své hvězdárně a tiskárně Uraniborgu na ostrově Hwenu hvězdář Tycho Brahe r.1590 s pomocí jednoho německého a jednoho švédského papírníka, tedy ještě před svou cestou do Prahy (1589). Soudíme však, že tu bylo v 16. století papíren několik. V 16. století zná již i vzdálené Švédsko výrobu papíru. Nejstarší známou papírnou je papírna Raberga od r.1523, po níž následují papírny ve Stockholmu (1565 až 1578) a v Kunstorpu 1575 a v Lessebo z r. 1693.
Ve Finsku, jehož mohutný rozvoj papírenského průmyslu od sedmdesátých let 19. století úzce souvisí s rozvojem výroby buničiny, známe zatím nejstarší papírnu v Tuomashöle z r. 1667
s papírníkem Oberbärem.

Papírnictví, postupující Evropou od jihu k severu, proniklo jistě záhy do Německa. Tam se dováželo velké množství papíru z Itálie, zvlášť do jižního Německa, ještě v 15. století, a to rušným obchodním spojením, které si v Benátkách postavilo před rokem 1288 veliký obchodní dům na kanálu Grande známý palác Fondaco dei Tedeschi. Obchodní styky se však neomezovaly jen na Benátky, kam docházeli kupci z Řezna, Augsburgu, Ulmu, Vídně, Norimberku, Kolína nad Rýnem, ba i z Lübecku, ale rozšířily se i na Milán, který obchodoval právě jako Janov s Ravensburgem a Memmingen, k čemuž nemálo přispělo zdolání svatogothardského průsmyku v třicátých letech 13. století. Tyto obchody přinášely od konce 13. století za Alpy i italský papír, jenž se tu velice šířil a jehož potřeba nutila k založení domácí výroby.
Dosud se však nepodařilo s určitostí poznat, kdy umění papírnické vstoupilo na půdu Německa. Doufejme, že se to podaří dalšímu bádání, podporovanému ústavem Forschungsstelle für Papiergeschichte v Mohuči (v roce 1976 byl přemístěn do Německého muzea v Mnichově). V literatuře se vyskytly zprávy, žel ne dosti určité a doložené, že v Německu byly, papírny již na počátku 14. století, např. v Kolíně nad Rýnem a v Mohuči. Jiní opět mluví o papírně v Ravensburgu z r.1324, nebo usuzují ze slova „Stampfen“ (stoupy) na existenci papírny Hanse a Friecka Holbeina v Ravensburgu již roku 1336. Bylo-li tomu tak, bylo tu v té době papíren jistě málo, neboť ještě v letech 1376 až 1426 kupuje i Zhořelec italský papír pro městský úřad („lumbardes papier“ -tedy lombardský papír). Též v obchodních skladištích v Německu, např. Mittenwaldu, jsou ještě v 15. století balíky dovezeného papíru mezi italským zbožím. A nejlepším dokladem obchodu s italským papírem v Německu ve 14. a 15. století jsou celní tarify z Kostnice, Bernu, Basileje, Wormsu a Strassburgu.
Poněvadž zprávy o papírně v Au u Mnichova z r.1347 nebyly uznány správnými o a papírnách v Strasburgu z konce století a v Saské Kamenici z r.1398 se nepokládají za jisté, je možno mluviti s určitostí o první papírně v Německu teprve v r. 1390. Zavedení výroby papíru a její rozšíření v Německu, s přihlédnutím k nejnovějším poznatkům v tomto oboru a také ke vztahům mezi charakterem výrobních sil a výrobními poměry, zpracoval Schlieder a soudí, že i nadále první historicky doloženou papírnou v Německu je papírna Ulmana Stromera (žil v letech 1329 až 1407)
v Norimberku.

Norimberský obchodník Ulman Stromer, jenž dovážel do Německa zboží ze severní Itálie, přivedl odtud do Norimberku vlašské papírníky, bratry Františka a Marka de Marchia a pacholka Bartoloměje, jak vypravuje v rukopise „Peuchel von mein geschlecht und von abentewr“, uloženém v muzeu v Norimberku. Ti se zavázali již 4. prosince 1389 přísahou, že neprozradí výrobní tajemství, že „diszeit deszlampartischen (lombardischen) Birgs“ nebudou nikomu dělati papír a že také nikoho v tom nevyučí bez svolení Stromerova nebo jeho dědiců. Právě tato přísaha jasně svědčí o tom, že výroba papíru byla v Německu v té době novinkou, kterou bylo jejímu zakladateli ochránit slavnou přísahou.
S výrobou počalo se o sv. Janu při slunovratu, ale již v prvním roce dělali Vlaši podnikateli potíže; nechtěli ku dvěma kolům, jež hnala 18 stoup, postavit třetí, chtěli, aby byli přibráni ještě vlaští dělníci aj., chtějíce donutit Stromera, aby jim propachtoval papírnu za 200 zl. činže. Stromer byl nucen je konečně 20. srpna uvězniti ve věži vodárny, což je snad napravilo. Při podniku byli zaměstnáni i domácí lidé, nově to vyučení dělníci, kteří se zavázali přísahou jako Vlaši, a to Glos Obsser a Jörg Thirman, dále Arnolt (od r. 1391 ), Heinz, bratr Arnoltův, písař Jan (1392), tesař Erhart, jemuž byly svěřeny opravy, zvláště strojů a jenž hladil papír, i jeho žena, která třídila hadry, sušila, třídila a počítala papír. Thirman se zavázal docela, že nebude po deset let pro nikoho pracovat a po této době jen pro sebe. V roce 1392 ještě přísahali Hans Matjes, hospodyně Arnoltova a Wishekel, v roce 1393 Klosova hospodyně, malý Heinczel a v roce 1394 Petr Strawforder, z čehož vidíme jednak, že podnik rostl, jednak, že po smutných zkušenostech s Vlachy si zabezpečoval Stromer nejen své dělníky, ale i ženy k zachování tajemství. V příštích letech byli přibráni opět noví dělníci, a vždy jim byla ukládána přísaha, stejně i tesařům – výrobcům strojů.
Stromer, nemaje asi při obchodě dosti času na svůj nový podnik, pro nějž koupil od Leopolda Schürstaba mlýn „Gleismuel“ před městskými hradbami, propachtoval papírnu v r. 1394 Jörgu Thirmanovi na 4 roky. Zasloužilý radní pán a zakladatel papírny Ulman Stromer zemřel r. 1407 ve věku 79 let. Po něm následoval jeho syn Jiří (kolem roku 1413) a potom vnuk Ondřej (před 1446). Roku 1463 zřídili tu mečíři dílnu(„umb der Stromerin das öber und das unter hemmerlein zu das Hadermiüle bestanden“), což neznamená snad zánik papírny, jak se domnívá Mirabini, nýbrž jen částečné použití její vodní síly.
Stromerova papírna nezůstala osamocená, a tak s důvěrou již přijímáme přesné zprávy o vzniku papírny v Ravensburgu z r. 1407, kdy papírníci Kunrat, Peter a Stengeli koupili bývalý mlýn (zu Schornreuth) ve Weileru u Ravensburgu a postavili papírnu; jinde se tvrdí, že existovala již r. 1402 („Stángly bapirerer“). Tvrzení Bogengovo, že nejstarší papírnou v Německu je Holbeynova papírna v Ravensburgu s letopočtem 1312 na přiložené mapě, je nutno zcela zamítnout. Podle Lore Sporhan Krempelové klade se nyní vznik papírny resp. papíren v Ravensburgu do let 1391 až 1392. Od poloviny 15. století bylo již v Ravensburgu šest papírenských mlýnů. Také rok 1320, uváděný na Bogengově mapě u Kolína nad Rýnem, je neodůvodněný. Zprávy o papírně ve Strassburgu mezi roky 1408 až 1425, o koncesi papírny z r.1428 v Gennep na dolním toku Rýnu v dnešním Nizozemí a o papírnách v Lübecku a Lehnici na počátku 15. století jsou však spolehlivé.
Dosavadní bádání mluví o dvanácti papírnách před rokem 1450 na německém území, počítaje v to německé Švýcary a Alsasko. Mezi těmi jsou dvě papírny ve Freiburgu, připomínané 1440 a 1445. Do konce 15. století stoupl počet německých papíren na 40, ba podle Schulteho na 60. Novému řemeslu bylo překonávat mnohé potíže, a to nejen dětské nemocí výroby, ale i obvyklou nedůvěru k domácím výrobkům a pochopitelně i konkurenci krásných výrobků italských, ač některé z německých papíren vyráběly papír chválený Albrechtem Dürerem r.1506 za jeho pobytu ve Vlaších. Přes všechny potíže papíren přibývá, a známe mimo již uvedené z 15. století ještě z literatury papírny v těchto místech: Oberfichtenmühle na Hembachu, snad první papírna v markrabství Brandeburg-Ansbach z r. 1433, Hammer u Ravensburgu – 1436, Budyšín – 1443?, papírna „an der Weisseritz“ nedaleko Drážďan mezi r.1464 až 1500, Augsburg – jedna z roku 1478
a druhá z r.1482, Lipsko – 1480 až 1490, Schrobenhausen – 1480, Ettlingen – první z r.1482 a druhá z r,1495, Reutlingen – tři: 1480, 1489, 1489, Offenburg v Bádensku – 1483, Schmigling u Norimberku – 1487, Landshuth – 1489, Obetbeuren – exist. 1490, Vratislav – kolem 1497, Gdaňsk v býv. vojvodství Pomořanském mezi 1473 až 1494, Thann, Wartenfels u Kulmbachu v Horních Francích, Lauf a Altbeckern u Lehnice (z konce 15. století), Svídnice – 1491, Ratiboř – 1497 a Nisa (na konci 15. století) vesměs ve Slezsku.
Vývoj německého papírnictví postupuje rychlým krokem také ve století 16. Vývoj je tak veliký, že je možné napočítat v Německu v 16. století 120 papíren, a Schulte po několikaleté práci zjistil
v Německu od počátku papírnictví do r. 1600 na 218 papíren, z nichž nejvíce bylo v Bavorsku 58 a v Sasku 28, ve Wiirttembersku 19, v Hannoveru a hansovních městech 16, ve Slezsku 12,
v Duryňsku a Bádensku 10, v ostatních zemích počet menší. Ale Schulte soudí, že možno odhadnout, připočítáme-li přibližné procento dosud neznámých, počet papíren do r.1600 na 240. Vždyť jen v okolí Norimberku bylo 10 papíren, v okolí Kemptenu založeny mnohé a Harz s horskými toky čisté vody dával veliké možnosti zakládání.
Do rakouských alpských zemí se asi do konce 15. století dodával téměř výhradně papír italský, ač se tu již v posledních desetiletích 15. století objevují i papíry jihoněmecké, dovážené po Dunaji na vorech v sudech. A tak alpské země, i přes přírodní podmínky výroby, jako jsou čistá voda a vodní síla, nezmohly se podle dosavadního bádání příliš brzy na výrobu papíru, spokojujíce se s papírem dováženým. Zpráva o papírně v Leesdorfu v Dolních Rakousích v roce 1356 se nepotvrdila, a teprve v 15. století najdeme papírny v St. Pölten (1469), Vídeňském Novém Městě (1498), po nichž teprve vznikla papírna v Leesdorfu na počátku 16. století – 1513.
Horní Rakousy mohou sice uvést papírny až v 16. století, zato však více. Jsou to papírny v Braunau (tehdy v Bavorsku), jíž se dostalo r.1520 privilegia od Viléma a Ludvíka, falckrabí rýnských
a vévodů Horních a Dolních Bavor, a v St. Margarethen u Lince, asi současná s předešlou a připomínaná jen r.1529, dále v Kremsmsünsteru; založená za opata Jana II. (1526 – 1543) papírníkem Jobstem Wurmem, synem papírníka z Au u Mnichova. V 16. století existují ještě papírny ve Welsu, kde podle smlouvy mezi papírníkem Stalleckrem ze Salzburgu s konšelem Wolfgangem Hofingerem z roku 1553 byla postavena papírna, které se dostalo privilegia, že na právu města Welsu nesmí být zřízena jiná papírna, dále ve Štýrsku, kde vznikla r. 1550, a o níž první bezpečná zpráva je v městském archivu z r. 1569, a v Schödorfu, jež vznikla r. 1570. V Salzburgu založili papírnu r. 1534 bratří Jakob a Sebastian Stallegkerové z Reutlingen; k ní přibyly r. 1536 další dvě. Dále tu byly ještě papírny v Lenfelden, v Rott (1509) a v Sitzenheimu.
V ostatních alpských zemích – Kraňsku a Korutanech – známe v 16. století nejstarší papírny v St. Veit a.d. Glan (kolem 1553), v St. Ruprecht u Celovce (od r. 1563), v Bělaku (Villach – 1551).
V Kraňsku byla zřízena papírna již v 2. polovině 16. století na chorvatské hranici ve vsi Bierbaum pod Lublaní, o níž se mluví r. 1596 jako o zpustlé.
Štýrsko má papírnu již v roce 1517 v Au zu Leuzendorf u Štýrského Hradce. Prvním papírníkem ve Štýrském Hradci byl v 16. století Michel Wormb (Wurm) z Memmingen, jehož papírnický rod se velmi rozšířil a vytrval až do 19. století. Z konce 16. století známe papírny v Oberlandu, založené Vlachem před r.1570, a v Rottenmannu (1590). Vzrůst úřadů i rozvoj hospodářského života
a rostoucí publicistika volaly po velikém množství papíru, a tak Štýrsko bylo nuceno ještě v 17. století krýt spotřebu dovozem, hlavně ze Salzburgu a Horních Rakous.

Copyright © Zuman František: Papír. Historie řemesla a výrobní techniky. Praha 1983. Papír a celulóza.

Výroba papíru v českých zemích

Sledujeme cesty, po kterých se ubíral na své vítězné pouti světem vynález neocenitelný pro kulturu lidstva – papír – a kráčíme jeho stopami hlavně v Evropě. Nakonec se dostáváme do jejího středu, do našich zemí, a zjišťujeme, že v jejich nejbližším sousedství jsme poznali ve 14. století první papírnu střední Evropy v Norimberku, k jejímuž založení povolal obchodník Stromer r. 1390 vlašské papírníky.

Bylo by tedy lákavé uvěřit zprávám, že již dříve tak učinil sám císař Karel IV. a usadil vlašské papírníky v Chebu. V literatuře najdeme totiž zmínky, někde na pohled velice určité, někde nejisté, že nejstarší papírnu zřídil císař a král Karel IV. v Chebu, a někde bývá udáno i datum zřízení této papírny – rok 1370. Založení papírny, a někteří mluví o založení většiny papíren, Karlem IV. vysvětlují potřebou papíru na hojně navštěvované univerzitě pražské.

Je zajímavé, že zprávu o chebské papírně z roku 1370 přináší i cizí literatura, např. německá a francouzská. Prameny těchto zpráv však nejsou udány a tak je nutno přijímat je s rezervou. Po vzniku těchto zpráv se též pídil chebský archivář K. Siegel, zvláště po pramenu nové zprávy v jakémsi kalendáři litografů (1903). Autor článku R. O. Hesse mu však sdělil, že o založení chebské papírny z roku 1370 slyšel na přednášce některého badatele v Paříži. Siegel nenalezl v chebském archivu o papírně ze 14. století vůbec zpráv a papír s chebským městským znakem se objevuje až po roce 1540.

Do minulosti těchto zpráv se mi podařilo proniknout teprve později, a to knihou G. P. Wehrse: Vom Papier, I. díl, napsanou v Hannoveru roku 1788 a vydanou roku 1792. Na str. 249 Wehrs totiž vypravuje, že kancléř Jan Petr von Ludewig má v časopise Hallische Azeigen z roku 1736 za to, že první německý papír se vyráběl v Čechách, poněvadž Balbín nalezl v pražském archivu listiny z roku 1340, a že snad vlašské papírníky přivedl do Čech Bartolomeus de Sassoferrato jako vyslanec ke králi Karlu IV. Wehrs se vyslovil proti této domněnce a upozorňuje, že Bartolus nebyl vyslán s poselstvím do Prahy, ale do Pisy, jak stanovil rotterdamský syndikus Meermann, který se pokoušel již v letech 1755 až 1763 vniknout do počátku papírnictví a v díle „Gerardi Meermann et doctorum virorum ad eum epistolae atque observationes de chartae vulgaris seu lineae origine“ z roku 1767 asi vydal výsledky ankety, kterou uvedl v život vypsáním odměny 25 dukátů za rozluštění otázky o původu papíru z hadrů. Wehrs tedy odmítl domněnku o cestě Bartolově do Prahy i o papírně v Chebu za Karla IV. První odůvodněně podle bádání Meermannova, opřeného o italskou literaturu, druhou bez zvláštních důvodů.

A tak zůstává domněnka o papírně v Čechách ve 14. století stále jen domněnkou. První písemnou zprávu, která má vztah k výrobě papíru v Čechách, nalézáme v registru královské kanceláře z doby krále Vladislava II. z let 1498 až 1502. Jde o výpis z konceptu listiny ze dne 24. května 1499, dané v Budíně, podle níž král povoluje mlynáři opata cisterciáckého kláštera ve Zbraslavi Jana, aby „týž mlynář šatuov starých, kteréž k dělání papíru příslušejí, jinam ze země voziti a prodávati nedopúštěl, než sám, aby je kupoval a papier z nich pro obecný užitek země České dělal“.

I když jde jen o registraci podle konceptu a není tedy jisto, zda uvedený text je definitivní nebo byla-li listina vůbec vydána, možno předpokládat, že papírna skutečně vznikla, neboť o její podstatné části –
o stoupách – máme ještě zprávu ze 17 století. Když totiž nová dávka na papír, uložená za Leopolda mandátem z 15. května 1676 a několikrát zvyšovaná po roce 1690, ztížila situaci papírníků
a zabrzdila v důsledku zvýšení cen papíru vývoz, papírníci se bránili memorandy podávanými v jednotlivých územích. Tu také papírník Starého Města pražského Zikmund Steyer podal dne 14. prosince 1696 žádost na české komoře a domáhal se, aby se mu dávka z pražské papírny, kde zpracovává materiál přivážený ze stoup na Zbraslavi, paušalovala na 30 zlatých ročně, aby nebyl nucen odejít do ciziny, jak učinili jiní papírníci, nechavše mnoho papíren pustých. Další osudy této poznané české papírny v 16. a 17. století jsou dosud přes veškerou snahu neznámy.

Přes to, že asi dosud neznáme všechny papírny v Čechách v 16. století, můžeme říci, že vývoj českého papírnictví v té době je znamenitý. Nejstarší je papírna trutnovská,o níž máme první zprávu hned z počátku století ( 1505) a po ní následují podle doby jejich zjištěné existence frýdlantská snad již před r. 1516, pražská staroměstská (Freyova) podle filigfránu z roku 1524, jež asi byla pobídkou pro založení dvou papíren v Libni kolem r. 1530. Z doby kolem r. 1540 známe papírnu starohorská, zvanou jihlavskou, a chebskou a v této době snad existovala i papírna
v Dušníkách v Kladsku. Z východních Čech je možno zařadit asi do polovice století papírnu v Nedošíně u Litomyšle a hned po ní jdou papírny českého severozápadu v Ústí nad Labem z roku 1559 a papírna nad Jirkovem, známá r. 1561 . Po ní se brzy objevují, snad vlivem sousedství blízkého Budyšína, kde byly papírny již od polovice 15. století, papírny v Dolní Poustevně r. 1569, v Benešově nad Ploučnicí a v Mimoni 1590. Český jih zásobuje papírna krumlovská již před rokem 1572 a klatovská před rokem 1583. Z posledního desetiletí 16. století víme o vzniku nebo existenci papíren v Praze na Starém Městě(druhá papírna – Lutterova), v Jirkově (druhá papírna), v Kunčicích u Vrchlabí, Chomutově a Jáchymově.

Celkem tedy dnes známe z 16. století v Čechách 22 papíren. Poněvadž jsme věnovali počátkům a zvláště rozvoji papírnictví v jiných evropských zemích v 16. století více pozornosti, je namístě, abychom přehlédli podrobně i české papírny a věnovali jim více místa, zvláště když poznatky jsou výsledkem mnohaletého studia, dosud jen zčásti nebo rozptýleně publikovaným.
Benešov nad Ploučnicí. O této papírně bylo již dosti napsáno, ale nesprávně, i když podle starých benešovských kronik, jako kroniky pastora Schlegla nebo kroniky Sierichovy. Jedině správnou se nám nyní ukázala zpráva v článku P. A. Klaara, kde je psáno, že papírna byla zbudována r.1569 Jiřím Kramerem, jenž dostal povolení k jejímu vybudování od Hanse a Friedricha, bratří ze Salhausenu, majitelů panství. I tuto zprávu možno uvést v soulad s kronikou Schleglovou tak, že snad Linke koupil místo, ale brzy je prodal Kramerovi.  Majitel nově (před r.1647) zbudované papírny v Dolní Polici Petr Ossendorf, jenž měl za manželku Martu, dceru benešovského papírníka Jindřicha Linkeho, žádal vrchnost Annu Magdalenu vévodkyni saskou, engerskou a westfálskou, kněžnu a paní na Zákupech, Buštěhradě a Polici, o udělení slíbeného privilegia a tehdy přiložil jako vzor opis privilegia benešovské papírny z roku 1569, daného po povolení ke stavbě papírny Jiřímu Kramerovi. Benešovskému papírníku bylo dáno na den sv. Michala 1569 privilegiem Hanse a Friedricha ze Salhausenu jediné právo na sběr hadrů a kožek na klih na panství, dále zabezpečeno mu pro výživu jeho a jeho potomků výhradní právo na výrobu papíru na panství, za třetí byl sám i jeho potomci osvobozen od všech robot, daní, služeb, kontribucí a dávek a povinností, které měli obyvatelé města a předměstí, za čtvrté mu bylo dovoleno postavit jez a používat vodní síly k výrobě a ku hnaní strojů, lovit ryby ve splavu od papírny k pile; za to byl povinen platit ročně 4 kopy a 2 rysy papíru. Nyní tedy víme, že zakladatelem a majitelem papírny byl Jiří Kramer a že snad převzat pozemek prodaný obcí Linkemu, jenž jej prodal s výhradou předkupního práva papírny pro své dědice, kteří se tak dostali (viz Neder) v roce 1569 do papírny; ostatní uvedené papírníky od této doby můžeme pokládat za pachtýře.

Benešovská papírna značila své papíry v 16. století kruhovou značkou BANZEN, kterou uvádí Neder, což doplňujeme tím, že ve středu kruhu je písmeno B. Našli jsme však i značku s erbem Salhausera ze Salhausenu, resp. první nebo čtvrté pole tohoto znaku — utrženou hlavu bájného zvířete noha (noh, gryf – horní polovina orlice, dolní lev, kreslí se z profilu, má špičaté uši) – a – 0, b – ze středu půlarchu posunutéku středu archu, svisle, 21 krát 31 ,5 cm, na listině Fridricha ze Salhausenu z roku 1568. Poněvadž v této době ještě papírna neexistovala, je to snad nějaký opis listiny staršího data. Horní díl beneševského panství se dostal do držení rytířů z Hagenu, později (1595) Haubolda ze Starschedlu. Z této doby je značka s erbem Kryštofa z Hagenu, jenž měl polovici města a několik vesnic do roku 1590, a to erb rozpoltěný, v prvním polí ovčí nůžky, v druhém dva vodorovné pásy; nad erbem je páska s nápisem BENSEN a nad tou sdružená písmena HEI nebo spíše HEL, což by snad poukazovalo na Heinricha Linkeho jako majitele papírny. Tento filigrán je u Briqueta pod č. 1133, nemůžeme však spoléhat na přesnost kresby. V archívu města Bělá pod Bezdězem (list purkmistra a rady města Ústí nad Labem do Bělé r. 1589) najdeme podobný ( a – střed, svisle, b – 0, 33 krát 39,5 cm, oř.), odlišný tím, že nemá nad páskovým nápisem BENSEN písmena.

Dušníky. Kladské hrabství a v něm Dušníky patřily v 16. století k Čechám. Dobu založení zdejší papírny neznáme, ale můžeme soudit, že existovala v 1 . polovině 16. století. Roku 1562 na sv. Bartoloměje prodává papírník Ambrož Tepper svůj díl na papírně Mikuláši Kretschmerovi, jež byl původem Sas. Jeho vdova a syn Jiří postoupili 19. července 1588 bratru Řehořovi Kretschmerovi papírnu s formami, lisy, hadry, plstěnci, klihem atd. za 625 kop míšeňských. Ten zlepšil papírnu a zavedl čistou vodu, za kterou platil ročně 12 gr. 7 p. V roce 1601 zničila papírnu povodeň a bylo nutno ji budovat znovu, což se stalo do roku 1605. V malebné pozdně renesanční podobě se udržela podnes.

Voda, kterou papírna používala při výrobě, obsahovala prý látky, které činily papír odolný proti „molům“. Papír nazývali ,,nesmrtelný“ (unsterbliches Papier) a za něj dostali prý bratří Řehoř a Jiří Kretschmerové od císaře Rudolfa II. erb a byli jmenováni lenními pány (zu Lehmann aufgenommen). Řehoř Kretschmer se nespokojil s tímto vyznamenáním a v srpnu 1612 žádal o zlepšení znaku korunou a otevřeným helmem, rozšíření lenních artikulů na mužské i ženské pohlaví a udělení šlechtictví též pro počestné dědice své a svého bratra i přidání predikátu „ze Schenkendorfu“. Žádost odůvodnil tím, že hleděl být hodným milosti, které se mu dostalo udělením erbu s klenotem, svým cnostným životem a konáním služeb, k čemuž vedl i své děti; že zasedal též z nařízení kladského císařského úřadu v radě a nyní je primátorem dušnickým, plnil vždy co nejvíce nařízení hejtmanství a kladských úředníků, platil daně, pivní dávku a všechny ostatní, dával císařským komisařům a poštám projíždějícím městem povozy a přípřeže ve dne i v noci, a to nezištně. Na rubu žádosti je poznamenáno povolení, „weil er erwiesen, dass der erste Wappenbrief von der Reichskanzlei ausgang“. Řehoř Kretschmer umřel r. 1623 a jeho syn koupil papírnu za 4000 kop. Ten zemřel r. 1640, ale jeho vdova užívala papírnu až do zletilosti syna Kristiana.

Svůj erb i s klenotem dali Kretschmerové pochopitelně na filigrán, a to do renesančního štítku. Je to štít pokosem dělený, v jehož dolejší polovici je pět pásů (z nich první, třetí a pátý bílý, druhý a čtvrtý černý), v hoření polovici zlatý rostoucí lev držící pohár a nad štítem je helm s fanfrnochy a rohy jako klenotem. Z konce 16. století známe ještě filigrán vytvořený dvěma klíči sv. Petra (sv. Petr v erbu města) ve štítě a nad štítem písmeno R (Reinerz). Na počátku 17. století se vyskytuje na filigránu znak města Dušníků, sv. Petr s klíči v kruhu. Z roku 1604 je tento filigrán znám z archivu města Prahy, a – ze středu půlarchu posunuto do středu archu, svisle, 20 x 33 cm. Někdy je nad kruhem R.

Frýdlant. Počátky této papírny můžeme určit jen přibližně podle zprávy, že se jí dostalo privilegia od Oldřicha IV. z Bibrštejna, jenž se stal majitelem panství po otci r. 1463, a žil ještě 1505 a ještě nějaký rok po tomto datu. Možno soudit, že papírnu založil tento majitel panství, jejž zpráva chválí jako dobrého hospodáře. Prvního papírníka známe z roku 1527. Je to Gallus Treu. Nejasná zpráva o něm připomíná též mistra Linharta, předešlého papírníka. Po něm jde Antonín Pauerfeint, jenž měl 14. listopadu 1535 spor o odloudění tovaryše s Bartlem Fetznerem, papírníkem v Trutnově. Roku 1550 se stal majitelem papírny Fabián Weidmann a požádal majitele panství Kryštofa z Bibrštejna o obnovu privilegia z roku 1551, když jeho předchůdce odešel i s privilegiem, daným otcem Kryštofa, Oldřichem V. z Bibrštejna. Obnova se stala 2. března 1551.

Podle tohoto privilegia byl papírník povinen platit ročně pacht 10 kop míšeňských a 3 rysy papíru, za to dostával z panských lesů dříví palivové a stavební. Fabián Wiedemann přenechal již r. 1555, spolu se syny Waltrem a Hansem a zetěm Jakubem Petrem, papírnu synu Fabiánovi Wiedemannovi ml. za 237 kop, přičemž bylo vyhraženo jeho bratru Matěji právo stát se spolumajitelem. Po smrti Fabiána Wiedemanna ml. při projednání pozůstalosti převzal papírnu za 910 kop míšeňských jeho syn David Wiedemann, který ji však již 5. května 1583 prodal za 200 kop Michalu Schaffhirtovi z Budyšína. Po něm přešla 1 . září 1606 na jeho syna Michala Schaffhirta ml. za 2549 kop.

Z doby panství Biberšteinů, tedy do roku 1551, nepodařilo se nalézt filigrán, o němž by se mohlo tvrdit, že je na frýdlantském papíru, a to i po usilovném hledání v zámeckém archivu frýdlantském. Až teprve z doby, kdy Frýdlant patřil pánům z Redern, jimž prodal panství r. 1558 Ferdinand i s Libercem a pustý Hammerstein, a to Bedřichu z Redern máme několik filigránů. Kresbou nejkrásnější z nich je filigrán se znakem Redernů – čtvrceným erbem v jehož 2. a 3. poli jsou známá kola pánů z Redern; a – posunuto ze středu svisle, b — ?, 21 krát 32 cm. Tento filigrán je u Briqueta pod č. 2168, ale neurčený. Hlavní části znaku pánů z Redern, kola, bylo užito častěji ve štítě na filigrán, například na listině v archivu města Bělá pod Bezdězem, kde a -?, b – střed, svisle 21 krát ? cm. U Briqueta je pod č. 2117 z archivu poznaňského, ale neurčen. Někdy bylo použito kola, ale bez štítu. O takové průsvitce můžeme soudit že je frýdlantská spíše jen tehdy, když máme před sebou papír použitý v severních Čechách, např. na listině Michala z Redern z roku 1600 nebo na dopisu purkmistra a rady města Hradiště nad Jizerou do Bělé pod Bezdězem (v archivu bělském z roku 1588), neboť kola bez štítu užívalo jako označení mnoho papíren.

Cheb. Přes veškeré snahy není ani dnes možno potvrdit Hübschovu zprávu o existenci této papírny ve 14. století. Nezbývá než počít její děje až v první polovici  16. století, kdy město Cheb zakoupilo 4. května 1540 od Šebestiána Frankengrünera z Kynšperku nad Ohří, jenž bydlel v Chebu, jeho vísku Stein s osmi dvory a mlýnem, dále jeho sýpku v Romanei v Chebu za 2289 zl. a 10 tolarů pro děti. Ve smlouvě je též stanoveno, že z papírny, jež se zřídí, bude obec dostávat roční činži. Mlynář Hans Müllner se dal ihned do stavby papírny, a obec mu přispěla  podle knihy vydání 10 zlatých. Obec také zaplatila zlatníku Jorgovi „von der zweien schitten auf das Papier zu machen“ 3 zlaté 7 gr., papírníku mzdu 1 zl. a tesařům „von dem neuen Papierhaus zu machen“ 17 zl. a mistru Stefanovi 10 zlatých. Zlatník Jorg pořídil tedy na formy (na 1 pár forem) z drátků filigrány, patrně s městským znakem ve štítu. Tak byla postavena na levém břehu řeky asi 3/4 hodiny cesty od města papírna asi do roku 1543. První známý papírník je Jakob Sommer,
Papírna se však v majetku obce dlouho neudržela. Již 15. června 1550 ji obec prodala za 90 zlatých Alexandru Mummlerovi (Mümmlerovi, Mümblerovi). Papírnu chválí kronikář Pankrác r. 1560: „und oben an der Eger ist eine schöne papiermühl…“. Nástupcem Alexandra Mummlera je od roku 1580 jeho syn Hans Mummler, jenž byl chebským radním pánem a koupil 18. prosince 1589 za 1400 zlatých rýnských papírnu v Hofu. Hans Mummler obdržel 4. června 1590 lenní list od markrabí Friedricha, zůstal však nadále v Chebu, kde zemřel stár 77 let v roce 1613, byv v letech 1608 až 1613 i chebským purkmistrem. Jeho syn Erasmus se přestěhoval do papírny v Moschendorfu u Hofu v roce 1632 a zde provozoval řemeslo dále. Velké vzrušení asi bylo v papírně, když 28. června 1584 byl papírníkem probodnut Kašpar Seher, syn pilaře. Někde je uváděn jako nový majitel Georg Ernst Thumser z Münchbergu, ale ten snad byl jen vedoucím chebské papírny, když Hans Mümmler, koupiv od svého švagra Ambrože Prucknera papírnu v Moschendorfu, podržel chebskou i nadále.

Filigránů chebské papírny z 16. století známe mnoho. Hned z počátku je filigrán, jejž asi na formu nanesl zlatník Jorg. Je to městský znak, v němž v děleném štítě je v horní polovici půl orlice a v dolní mřížování, nad štítem písmena E, majestát Ferdinanda z roku 1543: a – střed, svisle, b – 0, 20 krát 32,5 cm. Tutéž značku má Siegel s datem 1540, což by mohlo nasvědčovat tomu, že tu byla papírna již dříve, než obec koupila mlýn ve Steinu, kde se stavěla nová papírna po roce 1540 s pomocí obce, jak ukazuje položka ve vydáních obecních „Den Zimmerleuten von dem neuen Papiehaus zumachen 17. fl.. Našla se i v jiných letech, jak vidíme u Briqueta pod č. 910 z let 1573 až 1583 původem z německých archivů. Později položili nad štít pásku s celým jménem EGER. Z roku 1558 známe jen veliké E (3,2 cm vysoké) a z roku 1563 E obklopené čtyřmi polokruhy a vše obepjato kruhem. Konec 16. století již opouští pole heraldiky a kreslí na filigrán sice štít, ale v něm je jednoocasý lev nesoucí písmeno E; rozměry jsou též dosti značné, výška 5,7 cm.

Chomutov. Nejstarší zprávou o chomutovské papírně je odhad příjmů, které poskytovalo území získané obcí, provedený r. 1605, v němž je také příjem z papírny 100 říš. tolarů. Je možno tedy soudit, že papírna existovala již kolem roku 1604. Kde stála, není však možno určit. Tvrzení, že byla v Horní Vsi, jež bylo převzato i jinam, neudává pramen a vzniklo podle domněnky asi ze smlouvy, kterou učinil r. 1606 Hrzán z Harasova s chomutovskou obcí, podle níž může Hrzán plavit dříví do Údlic Chomutovem a obec je za to opět oprávněna plavit dříví hornoveskými pozemky až k papírně. Poněvadž později (podle trhové smlouvy Jana Františka Ossendorfa z roku 1740) byla tam, kde později byl hamr J. Radlera v Chomutově v bývalé Hamerské uličce, nelze přijmout bez pochybností tvrzení, že byla v Horní Vsi. Též bez udání pramene čteme zprávu o domněnce, že existovala již roku 1580. A tak zbývá jako doklad její existence v 16. století filigrán, na němž je v kruhu český lev a v pásce vytvořené druhým soustředným kruhem nápis KOMVTAW, a to na podání pánů z Karlovic ke královské komoře  z roku 1598. Má a – 0, b -střed, svisle, 20,25 krát 33,25 cm oř. To by odpovídalo snad i archivním zprávám o její existenci na samém počátku 17. století. Jáchymov – Horní Žďár. Z Mathesiovy jáchymovské kroniky se dovídáme, že za Alexandra Kohla, purkmistra, rychtáře Jakuba Pündiga a fajta Christopha Pfeila koupil Adam Abbt, jenž přišel z Míšně, brusírnu a zřídil z ní papírnu.

Podnik neprosperoval, jak vidíme ze smlouvy z 23. července 1616, kterou učinil s obcí. Podle této smlouvy se obec zavázala vyplatit mu hned 100 zlatých českých a dále k jeho žádosti týdně 10 zlatých zálohou; papírník slíbil ruky dáním, že veškerý papír jež a makulaturu bude dodávat do městské váhy, aniž by jediný list prodal jinam, a že rada mu bude platit za obyčejný bílý psací papír za rys 60 kr. neb 1 zl., za kopiový 18 wg a za makulaturu 8 wg. Tyto ceny byly 20. ledna 1619 zvýšeny z 60 na 63 kr. Smlouvu Abbt neodřekl. Filigrány z této papírny z 16. století neznáme, vždyť vznikla na samém jeho konci, a značka č. 2005 u Briqueta, na níž je v kruhu znak města (hornické kladivo) ve štítě s korunou a v kruhové pásce nápis S. JOACHIMS-THAL HA, je špatně datována r. 1589. Je totiž v archivu ministrstva vnitra v Praze na kopiáři č. 102 na kopiích trhových smluv z roku 1589, který vznikl mnohem později, jak svědčí též začáteční písmena papírníkova HA na filigránu, tedy Hanse Abbta, syna zakladatele papírny. Průsvitka má a – střed, svisle, b – 0, 20 krát 30,5 cm oř.

Jirkov je jedním ze tří měst, jež měla již v 16. století dvě papírny. První papírnu na řece Bělé ve vesnici Březinci nad městem založil asi Kryštof z Karlovic, dobrý hospodář, který koupil červenohrádecké panství od pánů z Weitmile roku 1554 a staral se o zvýšení jeho výnosu nejprve dobýváním kamence. Panství měl sice jen do roku 1578, kdy je prodal svému pastorkovi Augustu z Gersdorfu, ale papír se znakem karlovickým – štít s třemi jetelovými lístky vidlicovitě sestavenými, nad štítem přilba s fanfrnochy a klenotem, dvěma křídly – jejž známe z roku 1579, má a – 0, b – střed, svisle, 20,5 krát 31,5 cm a je z papírny Karlovicovy, jak ukazuje filigrán a jak nám potvrzuje chomutovská kronika, vypravující, že si 19. května 1561 arcivévoda Ferdinand vyjel na Červený Hrádek a koňmo též do Jirkova, aby si prohlédl kamencový důl, hamry a papírnu. Tutéž značku vykreslil Briquet pod č. 1495 podle papíru z drážďanského hlavního státního archivu z roku 1580, kopiář č.446, bez udání původu. Tato papírna patřila od roku 1579 s červenohrádeckým panstvím Jiřímu Popelu z Lobkovic a po jeho pádu od roku 1594 královské komoře. Jak jsme viděli, vyvážel se odtud papír i do Saska.

Druhá papírna vznikla později přímo pod městem v obvodu kamencových dolů, když se synovci Kryštofovi, Jiří ml. z Karlovic a jeho bratr Volf Kryštof z Karlovic, ujali kamencových dolů „pod městečkem Borkovím“ a tu zřídili papírnu. Nabídli ji roku 1596 královské komoře jako majitelce panství chomutovského ke koupi a nabídka byla dána komorou k vyjádření Zettelbergovi z Zettelbergu, hejtmanu chomutovského panství, 3. července 1596. Ze zprávy podané komoře 27. listopadu 1596 víme, že nová papírna byla v červenci zpola hotová a v ten čas je téměř zcela vybudována. Komora však nepotřebovala dvě papírny ve stejném místě (první na pozemku červenohrádeckém) a proto ke koupi nedošlo. Karlovicové dali kamencové doly i s papírnou v zástavu norimberským obchodníkům Meinlům z Hirschbachu, ale bez ohledu na to prodali dědičně ještě 11. října 1599 Jiříkovi Seiffertovi ze Seyfenova „mleyn, v kterémž se papír dělá pod městečkem Borkovím ležící i se vším k němu od starodávna příslušenstvím a příslušejícími spravedlnostmi, s jezy, příkopami vodními, rybářstvím, lukami, porostlinami a jinými příležitostmi tak, jakž jeho (mlýna) někdy urozený a statečný rytíř pan Kryštof z Karlovic, pan strejc jejich dobré paměti, a po smrti jeho i páni bratři z Karlovic (Jiřík a Volf Kryštof) v držení a užívání byl a bylí, i jakž jest si jej při prodeji Červeného Hrádku i městečka Borkoví vymínil, spolu se vším panstvím, kmetnictvím vyšších i nižších soudů i což k tomu přísluší. nic nevymiňujíc, i také což nádobí, papíru dělání a k tomu papírnímu mlejnu s jeho příslušenstvím náleží a vyhledati se může za 1100 kop míš.“ Proti tomuto zcizení protestovali bratři Meinlové, kteří měli v zástavě kamencové doly „i s papírnou od nich pánúv z Karlovic neslušně zcizenou… se v doly naše kamencové sami o své újmě vetřeli a v nepřítomnosti naší odtud vystrčivše čeládku“… a žádali o zaplacení dluhu. Spor Seiferta s Meinlem trvá ještě r. 1604, až 13. července 1609 koupila kamencové doly a hutě obec.

Filigrány ze 16. století se u této papírny nepodařilo dosud nalézt, což není divné vzhledem ke krátkému jejímu trvání v tamto století, ale hned z počátku 17. století máme filigrán se znakem pánů z Karlovic, kteří snad přenesli formy ze staré papírny do nové. Z doby Seifferta ze Seyfenova je filigrán s jeho znakem – v hoření polovici štítu dvě jablka na větvi a v dolení polovici stočený korunovaný had.

Klatovy. Počátky klatovské papírny jsou dosud nevyjasněné; nemáme o ní zpráv ani ze 17. století, a její existenci v té době jsme doložili jen filigránem, na němž je městský znak v oválu a ten v kartuši, nad níž je koruna. Znak je dělený, a to v dolní polovici věž s branou uprostřed hradby, v horní polovici mřížování nebo spíše routy; někdy má znak anděla jako štítonoše. V článku K. Hostaše jsou reprodukovány dvě klatovské pečeti. Na jedné je dvojvěží spojené hradbou, v níž je brána, na druhé je věž nad hradbou. Přitom je uvedeno, že se teprve od 2. desetiletí 19. století objevuje městský znak užívaný dnes, záležející ze dvou štítů, z nichž pravý je starý erb (věž s hradbou) a levý štít je rozdělen třemi příčnými břevny, stříbrně a červeně šachovanými, na tím jsou dva vztyčené meče jílci k sobě přiléhající a s hroty rozbíhajícími, mezi nimiž jsou písmena W K Č. Tyto dva spojené štíty, korunované vévodským kloboukem, jsou chráněny štítonoši, a to lvem a orlicí. Původ tohoto pro město neobvykle honosného a mnohým pravidlům heraldiky odporujícího znaku nebyl stanoven. Na filigránu tedy vidíme věž s hradbou, jak ji známe z jedné z pečetí, a nad tou jsou routy, které asi v novém klatovském znaku (v levém štítu) z neporozumění byly nahrazeny šachovanými břevny. Též koruna, jež je na filigránu nad kartuší, byla převzata do nového znaku města.

Papíry, na nichž jsou filigrány 17. století,  byly použity v Klatovech r. 1650 a 1659, což nasvědčuje též jejich původu. Později se podařilo nalézt filigrány se stejným znakem již ze století 16., a to opět na papírech z téže krajiny. Na jednom filigránu je štít, v jehož dolejší polovici je věž s hradbou, a na druhém je menší štít s nižší věží nad hradbou, nad věžemi jsou u hořeního okraje dvě řady rout. První filigrán je na podání sušických císařským radám z roku 1583, druhý na podání purkmistra a konšelů v Sušici z roku 1587, na druhém půlarchu není značka. Jako jsme přiznali tento filigrán klatovské papírně 17. století, tak můžeme nyní její počátky posunout až do století 16.

K lokalizaci klatovské papírny lze dodat. že nebyla v 18. století (před rokem 1727) v Klatovech, ale v šosovním dvoře a mlýně Valenově u Bezděkova. Z počátku 18. století je znám filigrán, o němž nelze s určitostí říci, je-li z původní klatovské papírny nebo již z nové ve Volenavě. Na prvním půlarchu má v pásce GLATAV, na druhém písmeno N. Později se neužívalo označení jménem Klatov, a vyskytuje se buď WOLENAU nebo WOLLENAU, nebo aspoň W. Již z roku 1731 byla nalezena kartuš (ornamentální rámec) s WELENAV a na druhém půlarchu písmeno H.

Krumlov. Počátky této papírny v 16. století neznáme, ale můžeme je klást nejméně k polovici století. Podle městské kroniky prodala roku 1572 vdova po papírníkovi Valentinovi, jenž před delší dobou zřídil emfyteuticky papírnu na místě starého mlýna (na plánu města č. 103), podnik Wolfu Waldnerovi, od něhož jej koupila obec. Papírna byla malá; podle zápisů z roku 1580 vyrobila jen 98 balíků a 1 rys papíru. Filigrány této papírny z 16. století dosud neznáme, ale můžeme soudit, že zvláště v době, kdy patřila obci, byl na filigránu městský znak nebo jeho část. Takový filigrán má Hösle, bohužel bez udání listiny i data, a to štít, v němž se sletují tři ptáci k růži, tedy část znaku města Krumlova. První zachycený filigrán v pražských archivech, má erb dělený, v jehož hořejší polovici je rožmberská růže a v dolejší polovici je plocha pětkrát kosmo dělená, a – střed, svisle, b – 0, 31 krát 31 cm. oř..

Kunčice. Počátky této papírny můžeme položit na samý konec 16. století. Roku 1599 koupil totiž od Tomáše Schmidta za 35 kop František Matzer pozemek. Jeho zaměstnání není udáno, ale první archivní zpráva z 27. května 1621 uvádí, že Bartl, syn papírníka Františka Matzra, koupili s povolením vrchnosti polovinu papírny i se stavebním místem od svého otce za 50 kop. Vidíme tedy, že Matzer byl papírníkem. Syn zaplatil otci 25 kop a od roku 1626 splácel vždy na den sv. Matyldy nedoplatek kupní ceny pěti kopami. Filigrány počátku této papírny se dosud nepodařilo nalézt, první známe až z roku 1636.

Libeň – 1 . papírna. Starší papírnou v Libni je asi papírna vrchnostenská. Po roce 1520 se stal majitelem Libně Mikuláš Bryknar z Brukštejna, místokomorník království českého, jenž zemřel před rokem 1527, kdy je držitelkou Libně jeho manželka Žofie z Poleně. Ta se provdala kolem roku 1530 za Petra Osovského z Adlaru a spravovala statek za své syny Jiřího a Albrechta z Brukštejna. Petr Osovský hleděl asi zvýšit příjem statku, a maje podle všeho příklad v nedalekých mlýnech „Na kameni“ v Praze, založil roku 1530 při mlýně pod libeňskou tvrzí hadrový mlýn se stoupou na výrobu papíru. K tomu účelu zvýšil jez v Libni tak, že sklepy v Praze byly zaplaveny a gruntové zdi se podmokáním kazily. Byl volán k soudu listem půhonním, daným na hradě pražském 8. září 1530, v němž se uvádí, že „voda těmi jezy mimo starodávní pořádek zvejšena byla a tou stúpou, že by se městóm pražským znamenitá škoda dála.“ atd.. Rozhodnutí neznáme, ale papírna existovala dále, jak vidíme roku 1545, kdy Albrecht Bryknar na Libni tvrzi a vsi s mlýnem a papírnou věnuje své manželce Anně z Mercerodu s povolením bratra Mikuláše půldruhého sta kop grošů českých.

Též Albrecht Bryknar, jenž se ujal Libně kolem roku 1534, hleděl povznést svůj statek přikupováním pozemků a rozmnožením i podporou výnosových podniků, takže r. 1590 jsou v Libni dvě papírny, pivovar, dva náchlební a sladové mlýny, panská cihelna, hamr na tažení mědi a tři prachárn, dvě na řece a jedna větší na vrchu. Polohu libeňských papíren vidíme na mapě z počátku 17. století, kde však se již nalézá jen jedna na vltavském břehu, a místo druhé na libeňském ostrůvku pod jezem je vyznačeno poznámkou, že „vzala ji voda“. Papírna na libeňském vltavském břehu je panská a nalézala se pod libeňskou tvrzí, na jejímž místě vystavěla paní Eliška z Donína, jež koupila Libeň od Bryknarů r. 1595, zámek, ve kterém byl v roce 1608 ujednán tzv. libeňský mír.

Znak pánů Bryknarů z Brukštejna – jelen rostoucí z koruny – byl přirozeně též na filigránu libeňských výrobků. Nejstarší filigrán, ovšem neurčený, najdeme u Briqueta (č. 2243) z městského archivu vratislavského na listině datované v Praze roku 1549 (papír 31 krát 39 cm oř.). Mladší variantu tohoto filigránu známe z roku 1554, a – ?, b – střed, svisle, 21 krát ? cm. Týž znak, ale bez štítu, je z roku 1570. Za libeňský je možno pokládat také filigrán z roku 1571 , na němž je erb Bryknarů s helmou a klenotem (parohy) i fanfrnochy, byť by neměl jasně vykreslenou korunu, z níž jelen roste; a – posunuto ze středu k okraji papíru, svisle, b – 0, 21 krát 31,5 cm.

Druhá papírna v Libni patřila staroměstskému papírníku Hanuši Freyovi. Zřídil ji zde po čase, když získal staroměstskou papírnu Na kameni. Frey zemřel před rokem 1555 a jeho vdova Anna se provdala za papírníka Martina Kyzle, jenž za ní a za Freyovy sirotky Matesa, Petra, Fridricha a Michla spravoval obě papírny. Vdova v posledním pořízení odkázala obě papírny čtyřem synům, a Martinu Kyzlovi lože šatů a 400 kop míšeňských. Ač syn Mates byl dospělý a již roku 1555 novoměstským měšťanem, Kyzl neustoupil od správy podniků a teprve r.1558 byl nucen vydati bratřím Freyům, kteří před konšely ukázali, že otčím zle utrácí, papírnu a ostatní majetek, a to pod správu Matese Freye. Ten však učinil již roku 1562 kšaft, z něhož vidíme, že v Libni zanechal papírnu za 100 kop. Po něm se ujal správy zděděných otcovských statků bratr Fridrich, zavázav se vyplatit podíly bratřím a odkaz Žofii. K vyplacení podílů a odkazu se neměl, tvrdě, že papírna pražská i libeňská byly Melantrichem přeceněny, první v 850 kopách a libeňská v 1200 kopách míšeňských. Po delším sporu se srovnal Fridrich s bratrem Petrem – o nejmladším bratru Michlovi není zmínky – takže se Petr ujal libeňské papírny a Fridrich si ponechal pražskou.

Podle Melantrichova odhadu se zdá, že libeňská papírna byl podnik značnějšího rozsahu než pražská, ale přesto Petr Frey zápasil s dluhy. Roku 1568 smluvil se židy, že dluh za 116 a půl „balíkem papíru dobře klihovaného ku psaní“. Něco již na dluh odvedl a dále měl týdně od sv. Jiří dávat po čtyřech balících, ne-li, seděti ve vězení v rathauze Nového Města pražského. Též bratru Fridrichovi byl dlužen 63 kop míšeňských, a když nemohl platit, dal ho Fridrich r. 1576 zavřít a roku 1577 opět. Spory vedly i k urážkám mezi bratřími. Petr nařkl Fridricha zlodějem atd. Roku 1578 donutil Fridrich jeho rukojmí z zaplacení. Za to roku následujícího byl Petr uveden soudně v dům po matce Anně. Petr Frey zemřel prodlužen v roce 1595 a na jeho majetku se hleděl zabezpečit hned jeho věřitel kupec Jan Dominik de Barifis. Snad jeho syn je Pavel Frey z libeňské papírny, jemuž byl dlužen za rys papíru staroměstský tiskař Jan mladší Filoxen Jičínský, jenž zemřel před rokem 1591.

Mimoň. O založení a počátcích papírny v 16. století nemáme zpráv a o její existenci v té době mluví jenom filigrány, jež jsme našli v hojném počtu na listinách archivu města Bělé pod Bezdězem, blízkého souseda Mimoně. Z let 1570 až 1577 je tu filigrán – erb pánů -z Bibrštejna, zlatý paroh v červeném poli, tedy z doby panství Karla z Bibrštejna; a – 0, b – posunuto ze středu půlarchu ku středu archu, svisle, 21 krát 34 cm. Jiný filigrán, který jsme našli z let 1572 až 1577 je erb čtvrcený, v prvním a čtvrtém poli paroh, ve druhém a třetím poli kosa kolmo postavená; tato kosa asi nahrazuje tři vodorovné kosy čtvrtého pole bibrštejnského znaku, když Jan III. z Bibrštejna se dostal v držení statků pánů ze Střely; a – střed, svisle, b – 0, 21 krát 34 cm. Papíry s těmito filigrány jsou původu mimoňského, neboť frýdlantská větev Bibrštejnů vymřela roku 1551.

Když 19. června 1578 prodal Karel z Bibrštejna část děvínského panství s městečkem Mimoni Bohuslavu Mazanci z Frymburka a na Slatiňanech, tu mluví o novém majiteli i filigrány s erbem Mazanců – 1 . a 4. pole černé se zlatým gryfem (lev s křídly a orlí hlavou), 2. a 3. pole stříbrné s červeným lvem – v různých variantách, jak je známe z archivu bělského. Pěknou heraldickou kresbou, technickým provedením a neobvyklými v té době rozměry (10 cm výšky) vyniká filigrán z roku 1582, a – 0, b – svisle, posunuto z centra vlevo, 21 krát 34 em. Filigrán menších rozměrů (5,5 cm výšky) a méně pěkné kresby, kterou asi již tyto rozměry nedovolily, je o 10 let mladší, a – 0, b – posunuto ze středu půlarchu ku středu archu, svisle, 21 krát 33,5 cm. Filigrán, na němž je ve štítě jen gryf, je z téže doby v archivu bělském, a můžeme jej pokládat za mimoňský, k němuž bylo použito jen čtvrtiny erbu Mazanců, jak se častěji stává, zvláště při složitějších znacích 17. století. Tak se dovídáme o existenci papírny jedině z filigránů, z nichž filigrán se čtvrceným štítem, neurčený a s vadným popisem (místo kos uvádí rohy) najdeme u Briqueta pod č. 1174. První zpráva o existenci papírny je zpráva o papírníku Petru Ossendorfovi, jenž přišel do Mimoně r. 1610 z Münstru ve Westfálsku, kde mezi Kasselem a Paderbornem, na samé hranici Münsterlandu je osada Ossendorf, a v roce 1615 měl dům vedle radnice. Papírna byla v dolním mlýně a patřila panství, od něhož ji měl Ossendorf najatou.

Nedošín. Urbář panství litomyšlského byl podle poznámky na něm učiněné obnoven r. 1620 a při tom pojat do něho na fol. 1-45 „Z Urbáře od roku 1557 vejtach“, podle něhož „to panství litomyšlské za panování (pánů) z Postupic na Litomyšli vedle šacuňku, který se stal léta Páně 1557 šacováno v 30 000 kopách …“. Ve výtahu je zapsána ves Nedošín, vzdálená od města Litomyšle čtvrt míle, s 20 osedlými; z toho jest volený rychtář 1, sedláků s koňmi 5, zahradníků 10; ke dvoru obrácených sedláků 6 a dále mlýn Matouše Myslivce, jirchárna, krupárna a papírna. O těchto čtyřech poznamenáno, že jsou lidé svobodní, neboli že robot nekonají. Tato zpráva o existenci papírny v Nedošíně je jediná z 16. století, a první po ní je z roku 1610, kdy v urbáři (fol. 45/b je uvedena „Summa všech lidí usedlých na témž panství litomyšlském 214 i s domy židovskými“ a mezi důchody zaznamenán též „papír v papírně 1 rys za 30 kr.“. Filigrány z této doby se nepodařilo dosud nalézt.

Poustevna Dolní. Hans ze Schleiniců obdržel r. 1556, když se dělilo panství po smrti jeho otce Jiřího (zemřel 24. září 1565), Hanšpach (dnes Lipová) a některá místa, mezi nimi též Dolní Poustevnu a Šerachov a měl je nedlouho (do roku 1571 ); přece však pečoval nejen o rozšíření luteránství, ale i o hospodářské zlepšení panství. Výsledkem jeho snah bylo též založení papírny v Dolní Poustevně mezi r. 1569 až 1570. Na dobu počátku upomínala ještě v roce 1895 korouhvička na střeše papírny, opatřené dlouhými vikýři k sušení papíru, na níž byl letopočet 1578. Stará stavba zanikla 27. března 1906 požárem a zachovala se jen na fotografii. Tato papírna na Soběnickém potoku byla tedy majetkem panství. Papír byl odtud již v 16. století vyvážen do Německa, jak svědčí filigrány se znakem pánu ze Schleiniců, erb rozpoltěný, na jedné polovici dvě a na druhé jedna růže, střídavých barev na štítě červeném a stříbrném, jež Briquet nalezl v německých archivech a v městském archivu brunšvickém, ale papírnu neurčil.

Praha – Staré Město, první papírna. Ke Starému Městu pražskému patřilo území za novoměstskými hradbami v nynějším Karlíně u špitálu sv. Pavla, a tu na místě pozdějšího Ronzova mlýna byla papírna patřící obci Starého Města pražského při mlýnech „Na kameni“. Kdy vznikla, nevíme, neboť první archivní zprávu o ní máme teprve z roku 1534. Tehdy byla uzavřena smlouva mezi Staroměstskou obcí a Hanušem Freyem, jenž přišel z Reutlingen v Sasku, kterou přejal staroměstskou papírnu právem purkrechtním pro sebe a své dědice a zavázal se platit ročně 10 kop grošů pražských. Touto smlouvou se mu dostalo i privilegia, kterým se obec zavázala chránit právně svého papírníka a zaručila mu výhradní prodej karet a papíru, vyjímajíc ovšem jarmareční prodej, z něhož nákupy však nebylo též volno v Praze prodávat. Papírník a jeho dědicové byli ovšem povinni o ten grunt řádně pečovat. Ze smlouvy vidíme, že papírna již existovala, a můžeme mít za to, že papírník Dominik, jenž vstupuje r. 1530 mezi měšťany staroměstské a své ženě Elišce koupil dům, byl mistrem v této papírně a předchůdcem Freyovým. Snad této Elišce, „staré (tj. bývalé) papírnici“ odkazuje Anna, vdova po Hanuši Freyovi, 10 kop míšeňských, „sukni šmalatovou hřebíčkovou“ i kožich oděvací všední. Tento odkaz by nasvědčoval snad příbuzenskému poměru mezi Freyem a bývalým papírníkem. Z roku 1517 víme, že kartnýř Lorenz Kune v Lipsku byl dlužen papírníku Claudiovi v Praze 17 zlatých. O něm však nevíme, byl-li výrobcem papíru, a tedy snad předchůdcem Freye nebo Dominik, či jen italským obchodníkem, jak by nasvědčovalo jméno, jakých bylo mnoho v Praze v 17. století.

Že však v první čtvrti 16. století již papírna asi existovala, ukazuje filigrán se znakem Starého Města pražského na listině z roku 1524, a – střed, svisle b – ?, 21 krát? cm, a ten je zatím nejstarší doklad její existence v 1 . čtvrtině století. Hanuš Frey zemřel kolem roku 1555, neboť toho roku se provdala vdova Anna za Marka Kyszle (někdy psáno Keuslen) z Lanšperka. Ta v posledním pořízení z roku 1557 odkázala papírnu staroměstskou i libeňskou s hospodářstvím, zahradou a domem Na poříčí i 500 kop, jež měla u jihlavského (tj. starohorského) papírníka, čtyřem synům, kteří se papírny ujali roku 1558, vlastně v jejich zastoupení syn Mates. Ten však již kšaftem z roku 1560 odkázal manželce Žofii 500 kop jako svůj dědický podíl na papírně. Potom vstoupil do podniku Fridrich Frey, který se roku 1562 bránil platit podíly bratřím a vdově Žofii, protože papírna odhadnutá Melantrichem na 850 kop míšeňských a libeňská na 1200 kop, byly přeceněny; v pozůstalosti byl též dům na Novém Městě v ceně 280 kop. Po urovnání sporu podržel Fridrich papírnu staroměstskou a Petr libeňskou. O stycích Fridricha Freye se zahraničními papírníky svědčí, že v druhém manželství pojal za manželku Markétu dceru drážďanského papírníka Jeronýma Schafhirta v roce 1574. Opatrný Fridrich Frey, hleděl zabezpečit podnik proti cizím papírníkům, nakupovačům hadrů a nožiček na klíh tím, že si vymohl privilegium císaře Rudolfa II. roku 1592, podle něhož nesměly být žádnému přespolnímu prodávány hadry, nožičky, papírnický cejk. Toto císařské privilegium je dosud jediné, jež známe ze 16. století.

Roku 1599 učinil Fridrich Frey poslední pořízení. Z Markéty rozené Schafhirtovy měl dítky Jeronýma, Annu a Kateřinu, provdanou za Jana z Peclinovce, z první manželky Anny rozené Karchesiovy měl děti Jana a Dorotu. Těmto všem dětem odkázal staroměstskou papírnu a papírnu v Dittersbachu v Sasku, všecky jistoty, papír v papírnách, vyhradiv si, že bude jako hospodář při nejstarším synu Jeronýmu zůstávat a mít opatření, a že syn bez něho nic neučiní; teprve po jeho smrti obdrží dvě třetiny první děti a třetinu druhé děti, ale Jeroným obdrží před rozdělením 100 kop, a nebude-li dluh u Robmhappa splacen, i na to je vydati Jeronýmovi 2000 kop. Fridrich Frey zůstal živ a teprve r.1602 učinil nové pořízení a po jeho smrti převzal obě papírny Jeroným. Řemeslníkem byl Fridrich Frey nevalně pořádným, jak vidíme z jeho častých sporů s odběrateli. Tak Kryštof Robmhapp odepřel odebrat objednaný papír pro špatnou jakost; také papír objednaný norimberským kupcem Prinsterem, balík za 100 zlatých, odhadli znalci sotva na 30 z. říš. jako „nehodný“ a „vočazený“. Divíme se tedy, že přitom vyvážel papír až do Lipska. Z jeho sporů se dovídáme o ceně papíru; tak svědek Matyáš Obranec svědčí po roce 1592, že platil Freyovi za rys 40 bílých a na knihy kupoval papír po 4 krejcarech; jiný svědek praví, že kniha papíru byla za „dva bílé“ a druhý papír po „uherském zlatém“, jiný opět že platil za rys papíru ku psaní „dva zlatý“ a druhého papíru „pro pacholata“ rys za „čtyřicet bílejch“. Balík regálního papíru stál 100 zlatých (po 60 krejcarech). Ovšem byly ještě mnohé jiné ceny podle formátu a jakosti. Filigrány této papírny v 16. století mají jako základ znak Starého Města pražského, jenž je někdy dekorován různými korunami, jak je známe hlavně z papírů italských. O nejstarším filigránu z roku 1524 byla již zmínka. Tomu podobný je filigrán z roku 1539, a – stř. sv., b – ?, 20,5 krát 32 cm, nebo jemněji provedený filigrán z roku 1571, a – střed, svisle, b – 0, 21 krát 31 cm. Týž znak, ale značně větších rozměrů, je na filigránu z roku 1600. Vysokou korunou s křížem byl zdoben filigrán s městským znakem na papíru z let 1545 až 1549. Nižší koruna je na filigránu z roku 1563. Též nižší korunou je zdoben staroměstský erb na filigránu z roku 1560, a – střed, svisle, b – ?, 21,5 krát 32 cm.

Praha – Staré Město, druhá papírna. Ku konci 16. století vznikla první staroměstské papírně konkurence novou papírnou hned v sousedství, kterou založil bývalý tovaryš Pavel Lutter z Goslaru. Přišel do Prahy roku 1586 a roku 1592 přijal měšťanské právo na Starém Městě, z čehož můžeme soudit, že měl v úmyslu založit papírnu, k čemuž záhy došlo. V sobotu po sv. Maří Magdaléně 1597 pobral tomuto Pavlu Lutterovi Fridrich Frey s čeledí svou, zbraní opatřenou, hadry a papírnický cejk, který Lutter skoupil do své papírny. Fridrich Frey dovolával se u soudu privilegia, Lutter se bránil tím, že jako měštan jedná podle měšťanských svobod, že mu byla ad pánů konšelů papírna na městských gruntech vykázána, a že privilegium chrání Freye jen proti cizím, kteří by chtěli cejk vyvážeti. Z pobraných hadrů a cejků soudil Winter, že Lutter již r. 1597 dělal papír. Z námitky Freyovy, že Lutter místo na papírnu má, avšak ještě nic nevystavěl, dalo by se soudit, že se Lutter jen připravoval k výrobě. A tu je nám rozhodčím opět filigrán, a to z roku 1596, na němž je staroměstský erb s trojvěžím nad branou a po jeho stranách vlevo P a vpravo L. Rozpor můžeme snad vysvětlit tím, že Lutter nevystaviv hned papírnu, vyráběl papír v nějaké provizorní dílně, a to asi pro nedostatek peněz, s nímž zápasil ještě později, neboť 17. května 1602 se dluží na statek movitý i nemovitý sirotčí peníze „k spomožení živnůstky“ a vydáno mu ze 117 kop 33 gr. 3 d. 32 kop 26 gr. 4 d. míš. a později mu opět půjčeno 50 kop.

Staré Hory patřily k panství města Jihlavy a papírna starohorská v Čáslavsku měla dlouho pověst jako pramáti českých a moravských papíren, jak ji také nazývá d’Elvert, převzav tvrzení Rybičkovo, jenž píše, že papírna založená jihlavským měšťanem Petrem Freyem roku 1540 s povolením městské rady na místě šmelcovny, se stala „matkou všech napotom v jihovýchodních Čechách a na Moravě založených papíren“. Francouzská zpráva tvrdí, že byla založena roku 1530, pramen však neudává. Winter zjistil oproti Elvertovi, že papírnu založil pražský papírník Hanuš Frery roku 1540 a prodal ji Petru Fragerovi (= Freyerovi – Freyovi), jenž zůstal dlužen 500 kop. Datum založení je tedy shodné u Rybičky i u Wintra. Rybička tvrdí, že Jan Frey měl dva syny, Benedikta a Fridricha, z nichž Benedikt se stal starohorským papírníkem roku 1570 a založil tu i tiskárnu. Kolem roku 1580 byl papírníkem Benedikt Frey, jenž koupil toho roku obnovenou papírnu trutnovskou, ale záhy ji propachtoval.

Je v zájmu úplné historie starohorské papírny, abychom ji doplnili o nové poznatky. Podle Šilhána je to jedna z mála papíren, jejíž počátky jsou přesně datovány a doklady k těmto počátkům jsou dodnes zachovány v jihlavských archivech. Pražský papírník Jan Frey požádal r. 1540 městskou radu v Jihlavě, aby jej podpořili při stavbě papírny v Starých Horách a aby nikomu jinému nepovolovali zřídit na městských gruntech jinou papírnu. Městská rada uzavřela s Freyem, který měl v Jihlavě švagra Hanse Kürschnera, smlouvu, jíž ponechala mu kus toku vody nad Starými Horami, loučku a kus místa, poskytla mu všechno stavební dřevo, jež si ovšem musel na svůj náklad porazit a odvézt, zaručila mu, že nedovolí zřídit druhou papírnu, a za to Frey slíbil radě úctu a poslušnost, roční plat 10 kop. Smlouva je datována 12. dubna 1540. Ani tato smlouva, ani její potvrzení z 12. listopadu 1541 nemají zmínky o tom, že by papírna byla postavena na místě bývalé tavírny, jak o tom mluví vlastivědná literatura. Svědecká výpověď i když snad poněkud přibarvená, tento názor výslovně popírá. Roku 1590 projevila o jihlavskou papírnu zájem česká komora. Nějaké udání hlásilo, že tam, kde byly hutní podniky, stojí papírna, což by bylo krácením královských důchodů. Proto dala česká komora rozkaz městské radě v Jihlavě, aby podala o papírně a jejích počátcích zprávu. Z výpovědi svědků, jak nám je tlumočí relace Jihlavských, se dovídáme, že papírna byla postavena na místě zarostlém trním a křovím a částečně i na skále, kde si dříve lidé lámali stavební kámen. Ze svědků je jmenován jediný, přes sto let starý Jakub Kepl, který tehdy přivezl první kámen ke stavbě papírny.

Podnikatelský elán Freyovy rodiny byl velký. Mimo podnikání v Praze byla to papírna v Trutnově a v Jihlavě, jež byly jejich vlastnictvím, a nájem papírny v Brně. Po Janovi je hlavou jihlavského podniku Petr Frey. Roku 1557 koupil Petr Frey v Jihlavě dům a roku 1561 si najal papírnu, kterou měl klášter sv. Tomáše v Brně na Dornychu, na dobu života svého a svých synů Benedikta, Hanuše a Pavla. Mimo tyto tři syny měl Petr Frey dvě dcery. Po smrti Petrově jeho vdova Markéta a jeho dcery přenechaly papírnu Petrovu synu Benediktovi r. 1576. Nový majitel obnovil nájem brněnské papírny 4. prosince 1579 pro sebe a své tři syny, Ondřeje, Pavla a Jana, a téhož roku žádal městskou radu v Jihlavě, aby jej za určitý poplatek zbavila roboty. Jeho žádost byla sice odložena, přece však splněna 25. února 1581, kdy byl zbaven zároveň povinnosti přijímat funkce v městské samosprávě.

Ke své živnosti papírnické získal Benedikt Frey i knihtiskárnu, i když snad to nebylo v jeho plánu. Jihlavský kazatel Kašpar Stalzhagius byl dlužen Jílkovi Pergerovi 200 tolarů a Benedikt Frey za tuto sumu ručil. Mimo to byl Stolzhagius dlužen i Freyovi 130 zl. a Frey musel zaplatit za Stolzhagia i Pergerovi. Když Stolzhagius nemohl Freyovi tyto pohledávky splatit, odkázal mu testamentem svou knihtiskárnu, kterou si cenil na více než 300 tolarů, aby ji Frey užíval, dokud mu dědicové Stolzhagiovi nesplatí obě pohledávky. Když se takto stal Benedikt Frey shodou okolností majitelem tiskárny, hleděl ji ovšem využít, aby kapitál neležel ladem. Proto padal žádost císaři, aby mohl tisknout obyčejné školní knihy pro mládež. Z konce května 1591 je přímluvné psaní v té věci k nejvyššímu kancléři Adamovi z Hradce a 17. října 1591 dal císař Rudolf Freyovi povolení k tisku pro žáky, a to ve všech třech řečech – česky, německy a latinsky.

Jihlavský papír měl dobrou pověst a proto neměli Freyové nikdy odbytové těžkosti; ba naopak, nestačili uspokojit zájemce. Roku 1574 se Jihlavští omlouvají zemskému hejtmanu moravskému, že mu dosud nemohli obstarat žádaný „přední papír“, protože papírník „tohoto zimního a vlhkého času sušiti ho nemůže, než jak nejdřívěji bude jej moci sušiti a přihotoviti, tedy jej Vaší Milosti odešleme. Teď na ten čas Vaší Milosti papíru hrubšího posíláme“. Ale ani dvorské komoře nemohli jihlavští papírníci vždy vyhovět podle jejího přání. Na rozkaz komory odpovídají 22. března 1591 Jihlavští, že Benedikt Frey nemůže tak naspěch žádný papír připravit a usušit, ale brzo po velikonocích bude jej moci dodat k plné spokojenosti. Hned na to v lednu příštího roku se dvorská komora znovu domáhá papíru a Jihlavští, tentokráte česky odpovídají, že Benedikt Frey je v Ivančicích, ale že papír je připraven a Benedikt se s ním v nejbližších dnech vypraví do Prahy. Jihlavský papír, výslovně označovaný jako lepší vzhledem k papíru brněnskému, se prodává po celé jihovýchodní Moravě, v Hradišti, Bzenci, Uherském Brodě, Hustopečích, Kyjově aj. Jihlavský papír s průsvitkou čtvrcený štít s ježky a lvy z let 1625-6, 1638, 1642 a 1668, tedy převážně v období třicetileté války, nalezl papírenský historik Decker také ve slovenských archivech, např. panství Ostrý Kameň, a zejména v báňském archivu v Banské Štiavnici. Ale již v 16. století se starohorský papír vyvážel i do sousedních zemí. Tak jej najdeme v letech 1563 až 1573 i v radním archivu v St. Pölten.

Poněvadž Staré Hory patřily k panství jihlavskému, byl pochopitelně na filigránu znak města Jihlavy – ježek, bud‘ ve štítě nebo bez štítu, nad ním většinou je vztyčen šestiplátkový květ. Rybička tvrdí, že téže značky užívali Freyové i v pražské papírně, s čímž nemůžeme souhlasit. Variant této značky je velké množství, nejstarší jsme našli v archivu města Prahy k roku 1548, pozdější v archivu bělském, vždy asi jen na jednom půlarchu. Několik jich uveřejnil Briquet, mezi nimi též z archivu ministerstva vnitra, na níž nad ježkem ve štítě jsou písmena B F (Benedikt Frey). Briquet našel i erb čtvrcený, v němž v 1 . a 4. poli je ježek a v 2. a 3. poli lev, a určuje tyto značky též jako starohorské. Mezi filigrány s ježkem bez štítu najdeme jeden z roku 1553, kde na těle ježka jsou písmena, podle Briquetova udání nejasná, asi jako HP, jež můžeme pokládat za HF z doby Hieronyma Freye, nástupce zakladatele Hanse Freye. Trutnov. Papírna trutnovská, pokud dosud víme, je nejstarší po zbraslavské. Nevíme kdy vznikla, ale existovala již v roce 1505, jak zaznamenal zasloužilý a svědomitý kronikář trutnovský Šimon Hüttel. Vypravuje, že 24. srpna 1505 byl chycen starým Augustem Fabiánem, otcem, v rybníku nad papírnou přes sáh dlouhý bolen. Nesprávně píše Hössle, že prý byla založena kolem roku 1500 a že se připomíná teprve roku 1521.

Papírna patřící k panství trutnovskému byla přímo pod zámkem a poněvadž věnné město Trutnov bylo dáváno často v zástavu, měnili se i zástavní páni. V sousedství papírny byl mlýn („Mittelmühle“) a valcha, jež byla přestavěna r. 1537. Tehdy tu byl papírníkem Bartel Fetzner (správně Fetscher) z Ravensburgu ve Württembersku, jenž měl roku 1533 spor s frydlantským papírníkem Antonínem Pauerfeindtem o tovaryše. Za jeho nástupce Hanse Fetschera papírna vyhořela r. 1557 a byla znovu postavena r. 1558. Záhy však opět velice utrpěla, když 1 . května 1570 velká voda přinesla z hor veliké množství dříví určeného pro doly. V té době také zemřel papírník Hans Fetscher a papírna odpočívala až do roku 1575, kdy prý byla 13. října podle kronikáře opět uvedena v činnost. Tento klid však trval asi déle, neboť se roku 1577 domáhají papírníkovi dědicové podruhé – poprvé za císaře Maxmiliána – náhrady škody za šest let, kdy papírna byla pustá („öde und wüste verlassen“), slevy činže. Žádosti bylo královskou komorou vyhověno 25. července 1580 a roční činže 20 tolarů slevena za osm let do roku 1580. Papírna tedy nepracovala od roku 1571. V té době nebyla již pod zámkem a jsouc spravována obcí, byla přenesena, když majitel panství Gendorf vytýkal, že je jejím hlukem na zámku obtěžován, na obecní pozemek asi v letech 1542 až 1547. Roku 1580 papírnu obnovenou po povodni koupil Benedikt Frey, papírník ze Starých Hor na panství jihlavském v Čechách za 500 kop míšeňských a 20 kop roční činže obci, jež měla najato panství. Ten ji propachtoval 24. května 1581 Ondřeji Schmiedtovi za 20 tolarů činže pro panství a 18 balíků papíru pro sebe. Veliký pacht 110 tolarů pachtýř však nesnesl a Frey si musel vzít papírnu zpět. Po Freyovi známe papírníka Jiřího Einwallera, jenž vzhledem ke škodám utrpěným plavením dříví žádal královskou komoru o odpis pachtu a osvobození od cla i mýtného, jak vidíme z nařízení komory z roku 1593 a 1594, aby byla podána zpráva.

Z rozhodnuti královské komory, jež bylo schváleno českým sněmem, bylo panství trutnovské 2. dubna 1599 prodáno městu Trutnovu, a tak přešla papírna v majetek obce. Filigrány této papírny známe kupodivu teprve z polovice 16. století. Papír byl tehdy značen městským trutnovsvým znakem, ač město bylo jen pachtýřem panství. Znak je v renesančním štítě na filigránu z roku 1551 a z roku 1599 ; a . , b – ze stř. pos. ke kraji půlarchu; svisle, 20 krát 31,5 cm. Z roku 1571 je podobný filigrán, a – ?, b – ze středu posunuto ke kraji půlarchu; svisle, 19,5 krát ? cm. Oba štíty jsou nevalné kresby i nevalného technického provedení, jak ukazují uvolněné drátky. Někdy je přidáno ještě nad štít písmeno T, a – ze středu posunuto ku středu archu, svisle, b – – 0, 20,5 krát 31,7 cm oř. Tento filigrán, zkreslený a neurčený (snad prý pražský), je u Briqueta pod č. 2294. Když Benedikt Frey propachtoval papírnu Ondřeji Schmiedtovi, pachtýř značil filigránem, na němž je v kruhu vytvořeném dvěma větvičkami písmeno T a po stranách větviček mimo kruh písmena A S=Andreas Schmiedt. Podobnou značku, kterou můžeme pokládat za Schmiedtovu, jsme nalezli na filigránu, v němž je ve štítě letící pták nad zvířetem (snad saní) ze znaku trutnovského a nad štítem písmena A S, a – střed, svisle; b – 0, 20,5 krát 30 cm oř..

Copyright © Zuman František: Papír. Historie řemesla a výrobní techniky. Praha 1983. Papír a celulóza.