Kitagawa Utamaro (喜多川 歌麿, 1753?–1806) patří k nejvýznamnějším představitelům japonského dřevořezu období Edo a je považován za klíčovou osobnost žánru bijinga, tedy zobrazení krásných žen. Působil převážně v Edu (dnešní Tokio) a jeho tvorba dosáhla vrcholu v poslední třetině 18. století, kdy se stal jedním z nejvyhledávanějších a nejvlivnějších autorů ukiyo-e.

Utamaro se proslavil především inovativním pojetím ženského portrétu. Na rozdíl od svých předchůdců se nesoustředil pouze na idealizovaný typ krásy, ale na jemné rozdíly v mimice, gestech a psychologickém výrazu jednotlivých postav. Jeho ženy nepůsobí anonymně – často vyzařují osobní náladu, vnitřní klid, melancholii či soustředění, čímž Utamaro zásadně proměnil vnímání ženské figury v rámci žánru bijinga a posunul jej směrem k intimnímu, téměř portrétnímu pojetí.

Charakteristickým znakem jeho tvorby jsou protáhlé proporce postav, jemně modelované obličeje s úzkýma očima a subtilní linií úst, stejně jako citlivá práce s dekorativními vzory kimon a harmonicky tlumenou barevností. Utamaro často využíval vertikální formát ōban a techniku vícebarevného tisku nishiki-e, kterou dokázal obohatit o mimořádnou jemnost přechodů a detailů. Tematicky se soustředil na každodenní život žen – domácí činnosti, chvíle odpočinku, přípravy na slavnosti i nenápadné okamžiky soukromí.

Vedle jednotlivých listů vytvářel také rozsáhlé tematické cykly věnované ročním dobám, měsícům, ženským povahám či poezii. Jeho dílo je dnes zastoupeno v nejvýznamnějších světových sbírkách japonského umění. Rozsáhlý soubor Utamarových tisků uchovává například The Metropolitan Museum of Art v New Yorku, jehož online katalog umožňuje detailní studium jednotlivých listů. Významnou kolekci spravuje rovněž British Museum v Londýně, které patří k nejdůležitějším evropským centrům výzkumu ukiyo-e. Další zásadní pramen představuje digitální katalog Bibliothèque nationale de France, kde jsou Utamarovy práce dostupné v kontextu širší sbírky japonských dřevořezů.

Utamarovo dílo zásadně ovlivnilo podobu ukiyo-e na přelomu 18. a 19. století a dodnes je považováno za vrchol jemné, lyrické linie japonského dřevořezu, v níž se spojuje technická virtuozita s hlubokým porozuměním lidské psychice.