Technologie výroby papíru

DSC05444
DSC05450
DSC05452
DSC05455
DSC05447
DSC05446
DSC05445
Výroba ručního papíru

Suroviny

Je známá čínská prvotní výroba zplstěného papíru z rozdrcených hedvábných vláken, tedy i z látky živočišného původu, a také o použití hadrů, zbytků rybářských sítí a lýkových vláken stromů snad již před rokem 105 n.l. Máme dále zprávy, že již před 3. stoletím n.l. se stala surovinou kůra moruše papírnické (Brousonetia papyrifera), konopí (Cannabis sativa) a tzv. čínská tráva – ramie (Boehmeria nivea Hook). Od 9. st. přistupuje jako materiál divoce rostoucí konopí gampi (Wikstroemia canescens), a to přičiněním Japonců, kteří pak podle zprávy čínského učence Su Tung-pcho (žil v letech 1036 až 1101 ) v jeho době ponejprv použili k výrobě bambusu. Látek přibývá, patrně s větší spotřebou. Je to rýžová sláma, jež se užila teprve v letech 1334 až 1521, ale asi ne Japonci, a později ještě kůra micumaty (Edgeworthia papyrifera) z rodu vonných Thymelaeaceae. Dnes je již bezpečné známo, že arabský a první evropský papír nebyl z bavlny, ale z hadrů v nichž převládal len. Ale i v papírech, které nalezl Sven Hedin v Lou-lan, byla v 3. století n.l. přimíšená vlákna bavlněná, asi z tkanin dovezených z Indie.

Přes všechny zdroje surovin se hlavní surovinou k výrobě papíru staly lněné a bavlněné hadry, a to na počátku našeho letopočtu, ale i v 6. až 10. století, a udržely se až do konce 19. století. Výjimkou je Čína, kde se hojně používala rýžová sláma. Rostoucí výroba papíru způsobila ovšem v Evropě veliký nedostatek hadrů, takže se již v 15. století hledala náhrada ve starém lodním lanoví a plachtách, na jejichž sběr známe privilegium potvrzené v Janově v roce 1424 maršálem de Boncicautem, guvernérem vévody milánského, pro papírníka Graziosa Damiana z Voltri. V Janově byl upraven sběr hadrů také řádem z roku 1450, podle něhož nesmí nikdo, kdo není z řečeného řemesla, v Janově prodávat starý nebo látaný šat, nebo jej kupovat aby jej dále prodával, a to pod pokutou.

Nedostatku hadrů se čelilo v různých zemích různě, hlavně však zákazem vývozu a zavedením vývozních cel, ale i organizací sběru hadrů. Tak již v 15. století (1471) byl v Miláně zakázán vývoz hadrů a klihu a byl obnovován např. v letech 1591, 1592 a 1610. V Luce byl Prosper Conforti osvobozen od dávek z hadrů pro papírnu v obci Lima privilegiem z 22. dubna 1401. V toskánském papírnickém řádu z roku 1554 byl také vysloven zákaz vývozu hadrů a klihu, a to trestní sankcí konfiskace zboží a potahů a pokuty 5 penízů. Zákaz by1 obnoven roku 1574 a byl v platnosti ještě v druhé polovině 17. století, kdy toskánský vévoda dal Salvatorovi privilegium na obchod papírem, hadry a klihem roku 1674. Také již v 15. století, dne 17. ledna 1467, dostala papírna v Thylu u Bernu od magistrátu privilegium na sběr hadrů a klihu. Ve Vratislavi zabezpečila městská rada roku 1500 papírníku smlouvou výlučné právo na sběr hadrů v celém hejtmanství. V Parmě byl docela 27. března 1762 v Editto sopra le fabriche e commercio della carta prohlášen státní monopol sběru hadrů a jejich třídění, takže papírníci museli hadry kupovat od státu a nesměli mít žádné zásoby.

U nás již roku 1499 je spojeno povolení k výrobě papíru, dané králem Vladislavem II. mlynáři opata zbraslavského, s právem ku sběru hadrů. Také staroměstský papírník Fridrich Frey měl ve smlouvě s obcí z roku 1534 zaručený sběr hadrů, Což si hájil roku 1597 a pobral svému bývalému tovaryši Pavlu Lutterovi, který si právě zřídil papírnu, hadry a „jiný cejk papírnický“, odvolávaje se na privilegium císaře Rudolfa II. z roku 1592. Lutter se však ubránil tím, že privilegiem jsou vyloučeni ze sběru v Praze cizí, nikoliv však domácí papírníci a měšťané. Sběr hadrů si tak zabezpečovali všude pro určitá území. Například v Mecklenbursku dostal výlučné právo sběru hadrů pro papírnu v Grabově papírník Martin Tiede roku 1589 na území v obvodu 4 mil, později 6 mil kolem Drážďan měl sběrné privilegium Jeroným Schaffhirt z roku 1578. Také papírník žitavský a lehnický měli privilegia na sběr hadrů.

Nedostatek hadrů rostl a ochranných privilegií v 17. století přibývá. U nás například Albrecht z Valdštejna chrání hadry pro frýdlantskou papírnu patentem z 28. května 1629 ve svém vévodství, císař Ferdinand III. pro papírnu jáchymovskou v okruhu šesti mil, František Adam z Bubna pro papírnu žambereckou roku 1692 atd. Staroměstský papírník Jan Rosenburg hájí své právo na hadry roku 1679 proti pražskému kartáři Janu Schnöckovi. O nedostatku hadrů již na počátku 17. století svědčí to, že podle řádu vévody savojského ze 14. května 1618 bylo stanoveno rozdělení hadrů podle počtu kádí pro jednotlivé papírníky, což jistě bylo spravedlivější než územní rajónování.

Zvýšená spotřeba papíru v 18. století nutila papírníky k zabezpečování hadrů různými způsoby a k obraně svého práva. Například papírny v Bremenwerde a v Alt-Klosteru v brémském území si obnovovaly své právo, zaručené prvně v roce 1622, ještě v roce 1733. Olomoucký papírník Schmidt v roce 1721 dosáhl na městské radě, že zakázala poddaným prodávat hadry cizím sběračům a že dovolila Schmidtovým hadríkům nosit na oděvu olomoucký městský znak jako znamení, jen žádala aby toto znamení bylo jiné, než jaké nosí olomoučtí žebráci. Jan Rosenburg syn brání své právo na sběr hadrů v roce 1754 proti papírníku v Šerachově a k podpoře výroby má povolení ke sběru hadrů i na smetišti za Prahou za pachtovní poplatek. Toto povolení převzal ještě roku 1784 Jan Ferdinand ze Schönfeldu, když koupil staroměstskou papírnu. To všechno byla opatření nedostatečná a proto zasáhly státy v širším rozsahu, aby chránily pro výrobce surovinu, a to již od 17. století, například v Churmarku v Německu (1685, 1697 a 1705) buď zákazem vývozu nebo celními přirážkami, nebo ve Francii (1664, 1687, 1697), kde byl vývoz zakázán zcela r. 1727. V roce 1733 byl sice uvolněn, ale na cent hadrů byla uložena dávka 10 liber. V 18. století potíže s opatřováním hadrů rostou a státní zákazy vývozu se množí, například v Hannoveru 1796, v Sasku 1785, v Mecklenbursku 1785 a 1786, v Hildesheimu 1783, v Dánsku, rakouském Nizozemí, v Prusku 1777, kde ediktem byl zakázán nejen vývoz hadrů, ale i lisovací lepenky, odřezků pergamenu atd. a všech ostatních surovin potřebných k výrobě klihu. Ve Švédsku byl upraven sběr hadrů již v 1. polovici 18. století nařízením „für ordning om lumpors samlande för papperswerken“ z 31. ledna 1738.

V Rakousku byl vydán v roce 1763 také zákaz vývozu, opětován nejvyššími nařízeními z 13. dubna 1776, 27. září 1784, 27. října 1785 i celním patentem z roku 1788 a stanoveny pro výrobce rajóny ke sběru hadrů. Za Marie Terezie byla založena i skladiště, aby bylo zabezpečeno dostatečné množství této suroviny. Tato opatření však nepomohla a byla často měněna, ba docela odvolávána, např. rajónování sběru hadrů, protože dovozním dekretem ze 27. října 1785 a z 3. září 1787 č. 25872 bylo zase dovoleno sbírat hadry nejen papírníkům, ale každému, až do roku 1797, kdy dvorním dekretem z 21. července byly nařízeny na sběr hadrů licence s podmínkou, že je nedostanou osoby podezřelé z podloudnictví. Licence měly tedy hlavně čelit podloudnému vývozu. Že tato opatření vlády papírníkům nevyhovovala vidíme z toho, že se ke konci 18. století stížnosti na vývoz množí. Například nedošínský papírník, ač měl své sběrače -„hadráře“, jimž postavil i domky již v 17. století, strádal nedostatkem suroviny. Například výrobci z chrudimského kraje, ale i severočeští papírníci, dováželi ke konci 18. století hadry až z Vídně a z Uher. Obšírně o těchto bolestech výrobců podávají zprávu výsledky úředního vyšetřování po roce 1796, kdy papírníci 25. února žádali o odstranění překupnictví hadrů, provozovaného neoprávněnými lidmi. Z vyšetřování víme, že nedostatek suroviny byl též způsoben vývozem papíru ze země do ciziny. Stát hleděl chránit surovinu výrobcům licencemi a dozorem na podloudný vývoz. Vidíme to z rozhodnutí daného ve Vídni dekretem z 23. července 1797, odkazujícím na zavedení licencí a na připomínku finanční správě o zákazu vývozu.

Celkem se však nic nezměnilo a tento stav trvá ještě v 19. století, kdy na podání Davida Ettla, papírníka ve Vrchlabí, a Jana Pavla Margotta v Trutnově, stěžujících si na vývoz hadrů do Turecka a Ruska, bylo zavedeno úřední vyšetřování, z něhož vidíme, že se vyvážely hadry po Labi do Saska, ale za to na druhé straně se k nám přivážely z Rakous, Bavorska, Uher, Kladska a až ze Slovinska. Dozor na vývoz byl potom sice zvýšen, ale stížnosti papírníků z Podkrkonoší (z Trutnova, Prkenného Dolu, Mladých Buků) zvlášť na meziobchod se opakují 3. ledna 1811 a ještě v roce 1816. Na stížnost papírníků z 3. ledna 1811 byly opět slyšeny krajské úřady v Novém Bydžově, Hradci Králové, Chrudimi a Čáslavi, a též živnostenský inspektor při guberniu J. Rössler, jenž podal obšírný elaborát, velmi poučný o stavu řemesla. Proto mu věnujeme trochu místa.

Rössler dospívá k závěrům, jež porážejí stížnosti papírníků. Opírá se o data získaná vyhledáváním úřadů a dovozuje, že ceny hadrů nejsou tak vysoké, aby nebylo možno se ziskem vyrábět a nejsou ani v poměru k nové valutě. Uznává sice, že meziobchod hadry je v židovských rukou – „křesťan by se mu pro potíže a nečistotnost nevěnoval“ – ale ten je nutný pro získávání hadrů až z Uher a Polska i z území vzdálených od papíren, ale není pravda, že meziobchod hadry zdražil, neboť příčiny zvyšování cen jsou jiné (valutární; drahé živobytí sběračů, rozmnožení papíren aj.). Dále ukazuje, že licencemi a zostřením dozoru na podloudnictví, uvolněním sběru každému, tedy i papírníkům, byla ze strany vlády učiněna dostatečná opatření pro zachování hadrů v zemi.
Nejzajímavější je 4. bod Rösslerova vyjádření, připouštějící, že chyba je v celním patentu z roku 1782, jenž sice zakazuje vývoz hadrů, ale připouští vývoz polotovarů ve formě špatnějších, nedodělaných druhů papíru, o čemž svědčí vývoz 11 300 rysů papíru, většinou tiskového a konceptního, při nepatrném clu. Cizím výrobcům se tak dostane lacino materiálu, připraveného již na výrobu lepších druhů. Gubernium stížnost zamítlo výnosem ze 4. července 1811 č. 28071 /6356.

Nejsou však tyto nářky jen u nás, ale též v Německu jsou stížností na vývoz hadrů do Holandska, Anglie a jinam. Na konci 18. století byla v Americe nouze o hadry a výzvy veřejnosti, aby hadry chránila, byly pronášeny nejen prózou, ale i veršem. Zápas o surovinu byl všeobecný, vyjímajíc snad Francii, která si záhy zabezpečovala surovinu proti vývozu zákazy a v roce 1788 vyráběla jen v 900 kádích. Nedostatek hadrů byl veliký nejen u nás, ale i v jiných zemích, proto se usilovně hledaly náhradní suroviny, když bylo již zřejmé, že hadry nepostačí. K tomuto poznání přišli záhy přírodovědci a hleděli přispět v nouzi vědou. Prvním z nich je cestovatel Engelbert Kämpfer (1650-1716), jenž navštívil v letech 1690 až 1692 Japonsko, a ukázal ve svém díle Amoenitates exoticae (1712) na možnost použití stromové kůry. Předtím se již pokusily italské papírny o výrobu papíru z rýže, ale to nevedlo k praktickému výsledku. Také francouzský fyzik R. A. F. de Reaumur (1683-1757) ukázal roku 1719 v rozpravách francouzské akademie věd na americké vosy, vyrábějící papírová hnízda z dřev. Pokusy však neučinil, a jeho myšlenka narazila na odpor odborníků, např. Justiho. Ten přeložil roku 1762 de la Landovu práci „Die Kunst Papier zu machen“, v níž je uvedena také řada náhražek. Dále tu byl vlámský přírodovědec Albert Seba (1665-1736), který v díle „Pokladnice přírodopisu“, vydaném v roce 1734 v Amsterdamu, upozornil na mořské řasy (alga marina). Francouzský botanik Jean Etiene Guettard (1715-1786), lékař vévody orbanského, upozornil na vlákna vodní rostliny z rybníků, Confervy, s níž činil výrobní pokusy kazatel G. A. Senger v papírně Strünkede s papírníkem Funkenbergem, a popsal je v knížce tištěné na papíru ze sladkovodní zelené řasy Confervy pod titulem „Die älteste Urkunde der Papierfabrikation in der Natur entdeckt, nebst Vorschlägen zu neuen Papierstoffen“. Učený Janus Plancus z Rimini viděl před 200 lety papírnu, v níž se vyráběl papír z listů kukuřice, jež nedávno před tím (1590-1610) byla v Evropě aklimatizována. Tohoto materiálu použil později též Schäffer.

Jakob Christian Schäffer (1718-1790), kazatel a později superintendant v Řezně, vydal v roce 1761 spis o výsledcích pokusů s hospodářským využitím semenných vláken topolu černého a suchopýru, k němuž mu byly, jak praví, motivem nářky na nedostatek hadrů, zvláště bílých, a z toho plynoucí nedostatek papíru v celém Německu. V úsilí o nalezení náhražky za hadry pokračoval a v letech 1765 až 1771 vydal šestisvazkové dílo o pokusech jak vyrábět papír bez hadrů nebo jen s malou jejich přísadou. Mezi náhražkami v něm nalezneme semenná vlákna topolu, piliny, mech, vinnou révu, chmel, kopřivy, rašelinu, bodláky, šišky jedlí, smrkové dřevo, hnízda vos, ba i starý šindel. Pokusy konal od roku 1771 již ve větší vlastní stoupě s vodním pohonem a ke knížkám přiložil vzorky z jednotlivých materiálů. Schäfferova práce byla částečně uznána, když pruská válečná a vrchnostenská komora v Berlíně vypsala cenu 50 tolarů pro papírníka, který by vyrobil podle popsané metody dobrý a silný papír ze slámy, hoblovaček, listí apod., ale na druhé straně na něho útočili většinou papírníci a jeho snahy odmítali. Náhražky navrhované Schäfferem byly způsobilé jen k výrobě hrubého papíru, a tak snahy vyzněly sice naprázdno, ale přece však daly iniciativu k dalšímu hledání.

Také Francie měla svého Schäffera. Krátce před velkou revolucí Léorier Delisle, ředitel papírny v Langlée v Montargis, konal podobné pokusy, ale byly revolucí zastaveny. Náhradní suroviny byly hledány i později. V roce 1837 byly dovezeny z Antil do Francie v lisovaném stavu banánovníky a jejích vybělených vláken bylo použito k výrobě laciných papírů. Ještě v první polovici 19. století hledá náhradní surovinu také Itálie, kde se pokusil např. profesor Jan Brigneli z Modeny o výrobu papíru z druhu lýkovce Daphne taureola. Daphne cannabina Lour je domácí v Nepálu, poskytuje jemné tuhé lýko, vhodné pro výrobu trvanlivého papíru. Témuž účelu slouží v Zadní Indii Daphne Lagetta Sw.

Také u nás se sejdeme záhy s hledáním a zkoušením látek nahrazujících hadry. Podnikavý pražský papírník Schönfeld koupil roku 1790 na 24 240 morušových stromů, vysázených na hradbách a v okolí Prahy, patrně aby jejich lýka a snad i dřeva použil pro výrobu papíru. V úřední zprávě o papírně v Mladých Bukách z roku 1799 docela čteme, že použitím jemně mletého dřeva (Pulverholz) by se mohl zmírnit nedostatek hadrů. Byly konány také pokusy s užitím slámy. Karel Engelmann z Kovářské předložil roku 1802 císaři vzorky papíru ze slámy, aniž by se snad vydával za vynálezce. František Antonín Siebert v Dolní Poustevně vyrobil a předložil papír nejen ze slámy, ale i z mechu a kopřiv, zač mu bylo roku 1803 vysloveno nejvyšší uznání. V Českém Vrbném se pokusil Josef Reuter o výrobu papíru z cvikly, odrůdy cukrovky, která se kdysi pěstovala jako zelenina a na svůj vynález dostal roku 1838 privilegium. Josef Fuchs v Hronově vyrobil pevný hrubý papír z polovice z hadrů a z polovice z mechu.

Podobně jako Schäfferovy pokusy skončily s nezdarem jistě i mnohé pokusy jeho následovníků, a tak bylo výrobcům vyčkat až téměř do poloviny 19. století, kdy Friedrich- Gottlob Keller (1816-1895) z Hainichen obrátil zřetel k látce zpracovávané vosami – ke dřevu – a roku 1844 dosáhl znamenitého výsledku. Když četl o potížích s opatřováním papírnických surovin, připadl na myšlenku vařit dřevo v silném roztoku sody, aby se proměnilo ve vlákna. To se mu však nezdařilo. Později si vzpomněl, že jako chlapec obrušoval pecky zasazené ve dřevě, aby z nich mohl dělat řetízky. To jej přivedlo na myšlenku zbrušovat dřevo na pískovcovém brusu. Získal tak vláknitou kaši, ze které vyrobil první kousek dřevitého papíru o velikosti desetimarkové mince. Pokračoval v pokusech a po průzkumu v papírně v Lossnitz u Freibergu zjistil; že jeho nový materiál je lacinější než hadrovina. Ve volných chvílích a po večerech se mu podařilo připravit jisté množství dřevného obrusu, který dopravil do papírny v Altchemnitz. Tam z ní po přidání jedné třetiny hadrové vlákniny vyrobili 4 až 5 rysů papíru. Byl to první papír s dřevovinou a dne 11. října 1845 na něm Vyšlo několik výtisků týdeníku „Intelligenz- und Wochenblatts für Frankenberg mit Sachsenburg und Umgebung“ . Tím se stal Keller zakladatelem nové výrobní éry papíru, používající k výrobě vlákninu získávanou ze dřeva mechanickou cestou. Vynález uvedl v praktický život továrník Voelter, jemuž v roce 1846 Keller myšlenku prodal. O konstrukci brusu se zasloužil J. M. Voith z Heidenheimu. I po Kellerově objevu se dály ještě pokusy s jinými náhražkami, zvláště s rašelinou v šedesátých letech, kdy se z ní za přídavku hadroviny vyráběla krytinová lepenka. Na výrobu bylo v Německu uděleno několik patentů. Pokusy však končily většinou neúspěšně; zvláště v poslední čtvrtině 19. století, kdy se vedle dřevoviny začala prosazovat další dřevná vláknina – buničina

Buničina se objevila asi za třicet let po mechanicky získávané dřevovině a na rozdíl od ní se vyráběla chemickou cestou. Proces chemického odstraňování inkrustačních látek ze dřeva prošel ovšem různými zkouškami. Po natronovém zpracování (1858), při kterém se na dřevné štěpky působilo roztokem hydroxidu sodného, se objevilo (1884) sulfátové vaření v roztoku hydroxidu sodného a sirníku sodného; ale teprve sulfitová buničina; připravovaná z dřevných štěpků vařením v hydrogensiřičitanu vápenatém, našla v sedmdesátých letech 19. století praktické uplatnění a během krátké doby se rozšířila v Evropě i v Americe. Tak se stalo dřevo počátkem osmdesátých let hlavní papírenskou surovinou a postupně vytlačovalo hadry. Vedle dřeva se stala hojně používanou surovinou také sláma. O jejím prvém použití víme již z období před rokem 1800, ovšem ve formě pouze mechanicky rozmělněné. Použil ji papírník Mathias Koops v Millbanku u Londýna a již roku 1800 předložil králi Jiřímu III. knihu o surovinách, tištěnou na papíru ze slámy: Koops prakticky použil k novému zpracování také odpadků papíru, jak k tomu nabádal již roku 1774 berlínský chemik Justus Claproth (1743-1817) v práci o tom jak „z potištěného papíru vyrobit opět nový papír a tiskařskou barvu zcela smýt“. Na slámu jako dobrou surovinu po ukázal též v 1. polovici 19. století Louis Plette ml.; továrník v Dillingen (1803-1862), v knize „Výroba papíru ze slámy a mnoha jiných hmot ve velkém, popsaná podle mnoha pokusů a prokázaná 160 vzorky různých druhů papíru … „.

V třicátých letech 19. století je u nás veliký nedostatek lněných hadrů; hlavně následkem rozšířeného používání bavlny, jak vysvětluje Kreutzberg, dále vývozem uherských hadrů přes Terst a Rijeku do Anglie i do Ameriky. Také doprava hadrů z Uher byla, zdražena, takže moravské papírny odebíraly více hadrů z vnitrozemí Čech; odkud uniká mnoho materiálu při nízkém vývozním clu 2 kr za cent ve formě lepenky za hranice, jak zdůraznil již Rössler, aby tam byl zhodnocen při výrobě lepších druhů šestkrát až sedmkrát, k veliké finanční a národohospodářské škodě rakouského státu na mzdě i výrobcích. Ještě hůře bylo v padesátých letech, když padly zákazy vývozu a z Čech se v roce 1853 vyvezlo 31 868 centů, v dalším roce 21 475 a v roce 1855 na 18 720 centů hadrů.

Promluvili jsme obšírněji o základním předpokladu výroby, o surovinách, v prvé řadě o hadrech, jak to žádá jejich význam. Protože při každé výrobě je důležitým činitelem druh a cena suroviny, zmíníme se stručně o druzích hadrů a jejich cenách. Řezenský řád z 16. století rozeznává jako nejlepší druh hadrů „fabrian“, jménem připomínající asi znamenitý papír z italského Fabriana, dále hadry na papír ku psaní, na kartové papíry a režné hadry („Schrenz“) na savý papír. Řád stanovil za cent hadrů pěkných lněných (schön fläxen) 1 zlatý, pěkných na psací papír 55 šilinků, za vybrané hadry 40 šilinků, za vybrané na karton 3 šil., za dobré bez přimíšení černých a péřových (z plátna sypkoviny vnitřních cích) i režných 4 šil.; za hadry cvilinkové krejčovské nebo černé 1 šil., za městské dobré hadry 1 denár za libru, za cent knihařských odřezků 30 kr. a za cent odřezků od kartářů 1 ort ( 1 /4 tolaru).

U nás, např. v Jirkově, třídili roku 1603 hadry na papír ku psaní, dále na kartový papír (Kartenhadern), režné hadry (Schrenzhadern) a černé hadry (schwarze). Z pozůstalosti Zikmunda Steyera ze 14. září 1715 vidíme, že v Praze rozeznávali hadry hnědé, modré, černé a kancelářské (tj. na kancelářský papír), jindy (roku 1754) jen bílé (jemné nebo hrubé), hnědé a modré. Papírnický řád z roku 1754 nařídil rozeznávat poštovní, kancelářské, konceptní, pijákové a modré hadry. Jindy rozeznávali hadry lněné na nejjemnější papír, vlněné na hrubý a nepevný, dále bavlněné a hedvábné, které se spolu s vlněnými používaly na nejhorší druhy papíru, což bylo z tehdejšího technického stanoviska vlastně nejsprávnější.
Třídění se časem zdokonalovalo, takže na počátku 19. století bylo již 8 až 10 druhů, též podle papírů, pro něž byly určeny: hrubé (Schrenzhadern), tj. vlněné a pytlovina na hrubý papír, o něco lepší hadry na papír filtrační a savý, hadry obalové (Packhadern) z hrubého pytlového plátna na obalový papír, konceptní bílé a barevné z lepšího plátna na lacinější papír konceptní, kancelářské na papír kancelářský, který patřil kvalitou ke středním druhům psacích papírů, dále poštovní hadry na poštovní (tj. dopisní) papír a jemné druhy papíru. Potom byly hadry modré na modrý obalový papír, a ty se opět rozlišovaly na hrubé, prostřední a jemné. Bílé hadry byly nejjemnější, jemné, polojemné, obyčejné, švy a obruby. V barevných druzích byly hrubé šedé, jemné šedé, hrubé barevné, švy a obruby. Tak se často došlo k rozeznání až dvaceti druhů.

Při lepší organizaci obchodu hadry se někde vyskytuje již i přesné označování druhů. Například na Rýně se v první polovici 19. století hadry třídí takto: SPEE (čisté bělené lněné), SPE (bělené koudelné a tvrdé), HW (polobělené), EE (nebělené lněné a koudelné), EB (jemné a hrubé modré), EX (pytlové). Pečlivé třídění mělo veliký význam, a mnozí právě v něm viděli základ vynikající kvality holandského papíru. Např., ve Voornově práci o výrobě papíru v první polovině 19. století zabírá výčet jednotlivých druhů hadrů celé tři stránky.

Copyright © Zuman František: Papír. Historie řemesla a výrobní techniky. Praha 1983. Papír a celulóza.

Stroje a zařízení

Stoupy
Původně byla asi surovina upravována ke zplstění na papír primitivně v moždířích, jak tomu nasvědčuje nález kamenného moždíře z Cchaj Lunovy doby v Číně. Podobně tam zpracovávali také bambus, jehož mladé výhonky o délce 1,5 až 2 m se odřezávaly, potom se ve vodě po tři měsíce změkčovaly, aby se z nich dala kladívkem oklepat zelená kůra. Pod kůrou se nalézala vlákna, jež se potom vařila ve vápenné vodě osm až devět dnů a nocí, načež se vymývala ve vodě a dřevném popelu po deset dnů. Tím nastal rozklad podobný hnití, a látka takto získaná se roztloukala ručně palicí.

Moždíře se používaly dosti dlouho, jak se dovídáme z arabského rukopisu z 11. století, v němž je popsána výroba asi takto: Konopná vlákna se změkčí ve vodě, na noc se namočí do vápenného mléka a ve dne bělí na slunci. Potom se rozstříhají nůžkami a sedm dnů se máčí ve vodě, jež se denně obnovuje. Hmota se po odstranění vápna rozmělňuje v kamenném moždíři dřevěným tlukadlem za vlhka, až se stane měkkou a jemnou jako hedvábí. Pak se rozmíchá a rozředí vodou, aby se z ní formou daly nabírat archy. Již v 8. století připravovali Arabové papírovinu roztíráním mezi lávovými mlecími kameny, které se jinak hojně používaly na východním pobřeží Rudého moře.
Později, když bylo potřebí větší množství suroviny, přišlo se na myšlenku rozmělňovat ji ve stoupě, jejíž palice byla zvedána lidskou silou a později, snad jíž od 13. století, silou vodní. Stoupa byla zařízením hodně starým a její použití v papírně se mohlo brzy očekávat. Nové bylo jen to, že několik stoup bylo spojeno v řadu, takže vznikl stroj s řadou tlukadel. Stoupa se používala po pět století, a ještě v první polovici 19. století byla často hlavním strojem v menších papírnách, kdežto ve větších papírnách pracovala vedle holandru.

Hlavní částí stoupy je dřevěné tlukadlo (pich, stoupa, stupka, Keil, Hammer, pila chartaria, malei chartarii, les piles), obyčejně z dubového dřeva, průměr asi 15 cm a délka asi 45 cm, které je v pravém úhlu připevněno k vahadlu (Schwinge, Helme) asi 170 cm dlouhému. Na zadním konci bylo vahadlo upevněno na železné ose mezi dvěma sloupky (Hinterständen). Tlukadlo bylo okováno buď ostrými hroty pro hrubé zpracování hadru, nebo plochou s hřeby zakulacenými na zjemnění látky. Tlukadla byla obyčejně tři nebo čtyři vedle sebe a postupně zapadala do jam (žump) vysekaných v „štoku“ (Trog, Löcherbaum, Hämmerstock), silném to trámu, jehož dno bylo vyloženo kovovými deskami silnými asi 5 cm (Sohlen, Platten). Někdy byly „žumpy“ kamenné, jako např. v papírně , „Paszmühle“ mezi Doubravou a Podhradím, v jejíž zřícenině byly ještě v roce 1927. V Blansku u Kaplice byly z pískovce, v Postřekově žulové. Tlukadla se uváděla do pohybu pomocí vahadel, která byla rytmicky nadzvedávána čepy zasazenými v otáčejícím se palečném hřídeli. Čepům nebo palcům se někdy říkalo „hejble“ nebo „hevlata“ (Hebelatten), Pressl je jmenuje zdviháky.

Stoupu tvořila obyčejně souprava o čtyřech tlukadlech. Počet tlukadel závisel od velikosti vodní síly. Tak např. nedošínská papírna měla mít podle stavebního rozpočtu z roku 1649 32 tlukadel. V roce 1851 jich měla 24 a jeden holandr. Pardubická papírna měla v roce 1674 veliký štok se čtyřmi žumpami a 16 tlukadly a druhý štok též se 16 tlukadly. Velká papírna v Benešově nad Ploučnicí měla v roce 1713 stoupy celkem s 38 tlukadly, v Chocni bylo 7 žump po čtyřech tlukadlech, tj. celkem 28 tlukadel. V nejstarší německé papírně v Norimberku (1390) bylo 18 tlukadel hnaných dvěma vodními koly, v Gladebachu v Mecklenbursku bylo v papírně z roku 1589 roku 1604 celkem 16 stoupních tlukadel, z nich 12 se železnými deskami a 4 bez nich, v Bützovu, rovněž v Mecklenbursku, byly roku 1692 stoupy s 32 tlukadly a dva palečné hřídele. Stoupy proměnily hadry nejprve v hadrovinu (pololátku, Halbzeug), což trvalo asi 12 hodin, a nebyly-li hadry změkčeny hnitím, 24 až 36 hodin. Řezenský papírnický řád ze 16. století stanoví pro pololátku 12 hodin. Zpracovaná hadrovina byla dána opět k uležení, načež stoupy s jemnějším kováním dokončily proměnu v papírovinu (látka, Ganzzeug). Pro tuto práci stanoví řezenský řád dobu 24 hodin, popř. i více, a není-li látka dostatečně zpracována, nesmí ji tovaryš vyjmout. U nás stanoví papírnický řád z roku 1754 pro hadrovinu, nejsou-li hadry změkčeny hnitím, 24 až 36 hodin, jinak jen 12, a pro papírovinu po patnáctidenním uležení 24 hodin, při rychlejším pohybu stoupních tlukadel 11 až 18 hodin. Příprava papíroviny ve stoupách byla tedy celkem pomalá a zdlouhavá.

Holandry
Než se ve stoupách dosáhlo takového rozmělnění hadrů, aby bylo možno vlákna zplstit a dát papíru jemnost, trvalo to dosti dlouho. Proces přípravy papíroviny urychlilo teprve vynalezení holandru, a to asi v Holandsku, jak praví název, který se všude ujal (Holländer, holländische Maschine). V Holandsku samém stroj však byl zván „rijfback“ nebo „roerback“ (roeren – míchat), resp. „halveback“ na přípravu pololátky, „heleback“ na přípravu papíroviny a „roerback“ na její rafinaci a všeobecné zjemnění. V sousedním Porýní stroji říkali „Reifbach“ nebo „Reibback“, ve Švédsku „holländare“ a ve Francii „cylindre hollandais“. J. S. Pressl nazval stroj „hadromelem“. Holandr byl uznáván za holandský vynález již v 18. století. Např. v rukopisné kronice erlangenské to uvádí v roce 1774 prof. J. P. Reinhard výslovně, také v knize Desmarestově z doby kolem roku 1788 se praví, že vynález nelze Holanďanům odepřít. Přes to někteří tvrdili, že se stroj dostal do Holandska z Francie nebo z Německa, což bylo v roce 1933 znovu rázně odmítnuto.

Holandr byl vynalezen asi ve 2. polovici 17. století neznámým vynálezcem. J. J. Becher jej připomíná již roku 1682 v Zaandamu, a tam si jej také nakreslil Leonard Christoph Sturm pro knihu o stavbě mlýnů. Podrobné a jasné vyobrazení holandru najdeme v díle, které vydali v Amsterdamu v letech 1734 až 1736 Natru, Polly a van Vuuren. Holanďané se asi snažili udržet vynález holandru v tajnosti, protože se v Německu označoval jako „geheime Holländische Maschine die Lumpen zum Papier zu mahlen“, avšak marně. Vynález se rychle šířil Evropou a již roku 1710 přivezli ze Žitavy holandry do obnovené papírny v Benešově nad Ploučnicí. Jeden z prvních holandrů na Moravě, ne-li vůbec první, byl postaven v papírně ve Velkých Losinách při její modernizací v roce 1729. Stavěl jej tehdy, a to je zapotřebí zdůraznit, domácí mistr Jan Michl z Teplic za smluvenou odměnu 50 zlatých a sud piva. Úhrnem činily náklady na pořízení „holandského přístroje“ 144 zl., 58 kr., 1 hal..

V západním Německu se objevily holandry roku 1710, v Prusku 1711 a v Bavorsku 1712. Podle Bockwitze papírny s holandrem pracovaly roku 1716 v Schonebecku a roku 1720 v Gröllwitz u Halle. Ve Švýcarsku bylo nové zařízení instalováno nejprve v Curychu. I když v Anglii znali holandry již od roku 1682, byly asi používány až od roku 1750. V průběhu následujících padesáti let pak zcela nahradily stoupy. Ve Francii byly první holandry postaveny kolem roku 1730 v Arrasu a rovněž v Dinantu v lutyšské provincii. Dřívější použití v papírně v Mesliére v departmánu Doubs v roce 1713 není bezpečně doloženo. Jako vždy ve starých dobách, byl i holandr přivítán někde s protestem, například ve Štýrském Hradci. Když roku 1750 postavili jezuité ve své papírně holandr, jenž za šest hodin zpracoval tolik co za den stoupa o pěti žumpách, tedy asi s dvaceti tlukadly, postavili se papírníci na odpor. Byli však potrestáni třítýdenním vězením, z čehož vidíme, že vláda uznávala důležitost tohoto stroje, který stál 1 800 zlatých. Také Gachet uvádí, že provoz nového zařízení neprobíhal vždy bez nesnází. Zahraniční řemeslníci, kteří byli angažováni majiteli papíren, naráželi na nepřátelský postoj domácích dělníků a stávali se obětí různých úskoků. Nevole personálu a nedostatek odborníků, kteří mohli dohlížet na provoz holandru, vedly v mnohém případě k zastavení provozu a návratu ke stoupám. Přitom přednosti holandrů byly zřejmé. Odpadlo zdlouhavé dvou až tříměsíční hnití hadrů a doba mletí se zkrátila na třetinu původního času. Dva holandry stačily zásobovat látkou tři kádě a nahradily práci stoup s osmdesáti tlukadly.
U nás se šířil holandr kolem polovice 18. století, kdy jej najdeme v papírně na semínském rybníku u Pardubic, v Červené Řečici (1740). V druhé polovici století bylo vybaveno holandry v Čechách a na Moravě několik papíren. V Čechách byl holandr již před rokem 1773 v Perštejně, v roce 1782 v Blansku u Kaplice, Březenci – Jirkově, v Drhovli, Frýdlantu, Kořenu, Českém Krumlově, Rokytnici Semilech, Novém Studenci a v Kácově. Počet holandrů rostl a v některém podniku jich bylo i několik, například ve staroměstské papírně v Praze v roce 1813 pět, v Dolním Vrchlabí čtyři a další na zjemnění papíroviny, ale obyčejně byl v papírně jeden a vedle něho stoupy. V první polovici 19. století je v našich papírnách již holandrů mnoho a jsou stavěny zpravidla jako náhrada za několik zrušených stoup při částečné modernizaci zařízení. Jejich počet ještě vzrostl, když se začal šířit parní pohon, např. ve Vraném měli roku 1843 již 20 holandrů, z nichž 12 bylo hnáno vodou a 8 pomocí parního stroje o výkonu 50 koňských sil.

Papírnám s holandry se začalo říkat „mlýny s válci“, čímž se vyjadřovala podstata stroje, protože mlecí ústrojí holandrů té doby tvořil dubový válec o průměru i délce asi 60 cm, na jehož obvodovém plášti bylo v drážkách vsazeno 28 až 32 ocelových nebo bronzových nožů. Na dně kádě byl proti válci pevný výstupek (brdo, Kropf), o který při otáčení válce nože drtily a roztíraly vlákna hadroviny. Káď holandru byla dřevěná, stažená obručemi, byla eliptického tvaru a uprostřed rozdělená přepážkou, aby v ní mohla suspenze hadroviny obíhat stále dokola. Oběh suspenze v kádi obstarával sám mlecí válec, umístěný v jednom z obou kanálů, který fungoval jako lopatkové kolo. Aby se dosáhlo lepšího oběhu hadroviny, bylo dno bezprostředně za válcem zvednuto do „sedla“ a odtud se svažovalo zpětným kanálem zase až k nejnižšímu místu před válcem. Část s válcem byla opatřena krytem, aby se mletá hadrovina nerozstříkávala. Intenzita mletí se regulovala přitlačováním válce k podkladovému brdu. Podle uspořádání nožů na válci a podle tvaru a povrchu brda se začaly záhy rozlišovat holandry pro hrubé mletí a holandry pro zjemňování papíroviny. V Holandsku se na hrubé zpracování hadrů používaly válce s malým počtem ocelových nožů a brdo železné, pro jemné mletí bylo na válci 60 i více nožů mosazných. V Německu měli na hrubé zracování „pololátkový holandr“ s železnými noži a železným brdem, kdežto na jemné mletí používali nože i brdo z lepšího kovu, mosazi nebo bronzu.

Tyto stroje i ostatní zařízení stavěli tehdejší odborníci – mlynáři spolu s tesaři, nebo později zvláštní odborníci (Geschirrmeister), případně měla některá papírna svého strojníka – tesaře (Werkbauer, Geschirrbauer), protože stroje ve vlhku papírny velmi trpěly. Car Petr Veliký, když navštívil roku 1712 Drážďany, vzal si odtud papírníka Pfeiffera, který mu s pomocí tesaře z Chomutova postavil papírnu. Potřebné dříví na zařízení a na opravy dala často zdarma nebo laciněji vrchnost. Např. Oldřich V. z Bibersteinu povolil v privilegiu z roku 1551 frýdlantskému papírníku nejen dříví na udržování papírny, ale i k palivu. Kovové desky do stoup kupovali obyčejně z nejbližších železných hutí a hamrů, např. v Nedošíně roku 1654 od hamrníka z pernštejnské huti. Železné součástky pro hronovskou papírnu ve čtyřicátých letech 19. století dodávala Růženina huť, na rychnovském panství.

Když rostla potřeba holandrů a nových strojů v 19. století, opatřily se v okolí; např. pro papírnu v Nýrsku dodala stroje firma Edler von Gerle a železné lisy továrna v Holoubkově. Větší poptávka vedla i k specifikaci některých strojíren. Tak bratři Voigtländerové ve Vídni dodávali od roku 1762 domácím papírnám holandry železné i z jiných kovů. Také firma Völkert & Williams v Liberci dodávala papírnám stroje a přístroje už v první polovině 19. století. Stroji pro papírny byla známa také firma Lorenz a syn v Hostinném.

Kádě a lisy
Z hadroviny vytvořená jemná kašovitá hmota se napouštěla do ředicí kádě (u Pressla „řidník“ ), ve které se míchala. Ve větších papírnách se k míchání používala mechanicky poháněná česlice (Krumme, Rührkrumme). Odtud se přilévala (v pozdějších dobách po zbavení uzlíků na uzelníku) do čerpací kádě (Schöpfbütte, la cuve), kde nastávala teprve vlastní papírníkova práce – tvoření archů papíru, které se pokládalo za jádro papírnického umění. Práci u kádě zachytili mnozí malíři a rytci, např. Jost Amman nebo Georg A. Böckler, rytec v díle „Zrcadlo kuriozit“ nebo mědirytec v pěkných a přesných obrázcích díla Desmarestova z konce 18. století. Také řezači a malíři na skleněných papírnických pohárech dobře přibližují práci v dílně.

Jedno z nejstarších evropských obrazových znázornění ruční výroby papíru přináší dřevoryt v Komenského díle Orbis sensualium pictus, který v prvním norimberském vydání z roku 1658 i ve vydáních pozdějších, např. v levočském z roku 1685, na malém prostoru výstižně a zřejmě podle skutečné papírny snad z okolí Norimberku znázorňuje mlýnské kolo s palečným hřídelem, které uvádí do pohybu dvě stoupy celkem s osmi tlukadly, zásobník hadrů, dělníka čerpajícího papírovinu z kádě a druhého dělníka odkládajícího list, sušení papíru a bělení. Venku před papírnou vidíme nejstarší psací látky.

Kresba je provázena textem, který je organickým sepětím věcí, jejich pojmenování i jejich užití. V levočském vydání z roku 1685 zní: „Staří užívali tabul bukových a neb listy, jako i kuor stromových, zvláště stromečku egyptského, kterýž se zvál papyr. Nyni jest obyčejny papyr, který papyrnik v papyrni ďělá z hander starých na kaši potlučených, čehož v formách nabraného rozšiřuje na archy a do povětří vykládá aby se usušilo. Tych XXV. činí knihu, XX. knih rys a tych X. val papyru. Co ma dluho trvat, píše se na pergaméně“. Papírníci říkali své práci také umění, a kdo stanul u naběrací kádě, musí skutečně uznat, že je potřebí velké rutiny a obratnosti, aby se vytvořil dobrý arch, to znamená, aby se papírovina na formu nabrala o stejné výši po celé ploše a vytvořil se papír o rovnoměrné tloušťce a každý arch byl stejně silný, jak nařizuje řezenský řád z doby kolem roku 1580 … „aby byl vyráběn stejně dobrý papír a ne jeden hrubý silný a druhý tenký řídký .. . “

Dřevěná káď kruhového půdorysu, asi 5 stop (1,5 m) v průměru a 2,5 stopy vysoká, zpevněná železnými obručemi, byla někdy vyložena olověným plechem. Dno bývalo někdy ze silného měděného plechu a pod ním bylo ohniště, protože papírovina v kádi se musela udržovat v patřičné teplotě, aby se zachovala stejná rychlost odvodňování a vytvářely se listy o stejném průhledu. Pro zahřívání dřevěných kádí se někdy používal zvláštní měděný kotlík, zapuštěný ze strany do kádě (Pfane, Blase, pistolet). Měl průměr 35 až 45 cm, v něm byl železný rošt a na tom se topilo dřívím nebo dřevěným uhlím. Tyto kotlíky nalezneme v inventářích papíren ještě ke konci 18. století. Později se používala k ohřívání papíroviny v kádi pára, vedená měděnými rourami do válce, a odtud k druhé kádi. Káď byla částečně přikryta skloněnými prkny s otvory, aby rozstříkaná papírovina mohla stékat zpět do kádě. V jednom prkénku byly otvory pro zasouvání tyče, o kterou se opírala forma. To se jmenovalo lávka (Steg). Počet kádí byl měřítkem pro velikost a kapacitu papírny a jemu odpovídala také výkonnost stoup a holandrů. U nás byly většinou papírny o jedné kádi, což bylo v poměru k vodní síle většinou menších horských toků ženoucích stoupy. Práce holandrů s rychlejším zpracováním umožnila postavení většího počtu kádí, což se stávalo ke konci 18. a na počátku 19. století. Po dvou kádích najdeme např. ve Velharticích po roce 1794, v Čisté po roce 1810, kde postupně kádí přibývá a kolem roku 1840 jich je osm. V Prášilech měli kolem roku 1820 3 kádě, ve Vrchlabí bylo kolem roku 1830 celkem 5 kádí, ale to byl řídký zjev. Výkon vodního kola s náhonem se na našich tocích, s výjimkou větších řek, pohyboval nejčastěji mezi 4,5 až 6 koňskými silami (3,3 až 4,4 kW). Běžným menším provozovnám na přelomu 18. a 19. století takový výkon ještě plně dostačoval.

Dělník pracující u kádě – naběrač ( plongeur, ouvrier, Schöpfer) stál na nízkém podstavci, formu vzal do obou rukou a palci přitlačil rám neboli „víko“. Potom ji ponořil šikmo asi deset až patnáct centimetrů do papíroviny, zvedl, potřásl s ní jednak proto, aby se papírovina rovnoměrněji rozložila a lépe se uspořádala vlákna v tkáni, jednak proto, aby přebytečná látka stekla a voda rychleji protékala sítem. Potom položil formu na lávku nad kádí, sejmul krycí rám a přiložil ho na druhou párovou formu, kterou mu podstrčil spolupracovník – skladač. Když se vyráběli veliké formáty, museli někdy formu s nabranou papírovinou zvedat z kádě dva pracovníci.

Snímání vrstvy papíroviny ze síta bylo úkolem druhého dělníka – skladače (Kautscher, ve staré němčině též Gautzer, asi z francouzského le coucher). Prováděl to tak, že formu překlopil na plstěnec položený na stolci vysokém asi 60 cm. Mokrý papírový list přilnul na plsť, skladač naučeným pohybem zvedl formu a podstrčil ji naběrači pod prázdný rám. Práce probíhala v rytmu a vyžadovala dokonalou souhru. Na každý odložený list papíru se přiložil plstěnec a tak se vytvářel „pušt“ (franc. post, něm. Post, Pfuscht, Pauscht, Bausch), tj. sloupec 181 archů papíru mezi 182 plstěnci (někdy jen plsť, franc. flótres – asi ze slova fleutre, něm. Filz). Plstěnce se dělaly z vlněného sukna, byly dobře válené, málo valchované, aby dostatečně sály vodu. Pušt se spodní a horní deskou vložili dělníci do lisu, který stával blízko kádě. Lisy byly v papírně důležitou složkou. Sestávaly ze dvou silných dřevěných (někdy i kamenných) sloupů, vzepřených mezi podlahou a stropem, a vzdálených od sebe asi 3,5 stopy (asi 1 m). Dole byly zasazeny v pražci a nahoře spojeny příčným břevnem v němž se pohyboval šroub. Na dolním konci šroubu byla hlavice, obyčejně soudkovitého tvaru, zpevněná obručemi a s otvory pro nasazování páky k otáčení. Na hlavici byla zavěšena lisová deska, která se otáčením šroubu spouštěla. Někdy byl opodál lisu zasazen mezi podlahou a stropem svislý hřídel (podle Pressla „stožár“) s otvory pro páku a tím se jako vratidlem přitahovala pomocí provazu páka lisu, aby se dosáhlo většího zalisování. Někde se k lisování využívalo i vodní síly, jako např. v Blansku.

Lisováním se z listů vytlačilo tolik vody, že s nimi bylo možno volně manipulovat. Po vylisování vyjmul třetí dělník – snímač ( franc. leveur, něm. Leger, Heber) nebo někdy také jen pokročilejší učedník pušt z lisu a rozebral jej opatrně na sloupec papírových listů, který se nazýval „bílý pušt“, a sloupec plstěnců čili „černý pušt“. Bílý pušt se opět lisoval.

Podle řezenského řádu ze 16. století se denně mělo vylisovat 18 puštů (tedy více než 6 rysů), pokud se neklížilo nebo se nečistily plstěnce. Ve Francii vyráběli za pracovní půldne 10 puštů. Neznáme sice francouzský pracovní den z té doby, ale jistě se nelišil od ostatních zemí, tedy asi 14 hodin.
Uváděné údaje o produkci jsou v souladu s Bogdánovými závěry, provedenými na podkladě dat z uherských papíren, tedy převážně z území Slovenska. Papírna se stoupami o dvaceti tlukadlech, jednou kádí a deseti pracovníky vyrobila denně, tj. za 14 hodin (pracovní den začínal ve 2 hodiny ráno a končil v 18 hodin, v čemž byly 2 půlhodinové přestávky na snídani a svačinu a hodinová přestávka na oběd) šest rysů. Odečteme-li neděle, svátky, modré pondělky a přerušení výroby pro nedostatek vody, mrazy atd., bylo v roce asi 250 pracovních dnů a výkon takové papírny asi 1500 rysů (150 balíků). Průměrný rys vážil asi 6 kg, takže roční produkce odpovídá hmotnosti asi 9 000 kg. Výkon papírny pochopitelně závisel na velikosti a druhu papíru. Čím menší byl formát, tím menší byla výroba a naopak. Podle Deckerových výpočtů se při denním výkonu 6 rysů vyrobilo 26,9 kg poštovního papíru formátu 32 krát 42 cm nebo 101 kg papíru regálového ve formátu 48 x 60 cm. Při denním výkonu 10 rysů činila výroba poštovního papíru 32 x 42 cm 44,8 kg a velkého regálového formátu 48 x 60 až 168 kg.

Jak správně připomíná Bogdán, šlo vesměs o netto výrobu. Jeden rys, tj. buď 500 archů neklíženého papíru nebo 480 archů klíženého papíru, byl totiž vytvářen ze tří puštů (543 archů). U neklížených papírů činil tedy výmět z jednoho rysu 43 archů, tj. 7 %, u klížených papírů 63 archů z rysu, tj. 11,6%. V průměru je potom možno počítat s výmětem 70 %. Roční výmět činil tedy 750 rysů. Jestliže se přihlédne také ke ztrátám při třídění hadrů (podle Bogdána až 43%) byl použitelný výrobek získán jen z poloviny množství zpracovávaných hadrů. Podle Piccarda činila roční produkce jedné kádě v 15. až 17. století průměrně 1600 až 1800 rysů; L. Sporhan-Krempel uvádí jen 1200 rysů. Pro první polovici 19. století počítá basilejský profesor Bernouli s devíti rysy z jedné kádě denně. Rozdíly v údajích o výši výroby je možno vysvětlit její závislostí na počtu a zručnosti pracovníků, pracovních dnech a v neposlední řadě také na technickém vybavení.

Na závěr této kapitoly ještě několik údajů. Každý list papíru se musel při výrobě vzít dvaatřicetkrát do rukou, než mohl být použit ku psaní. Při výrobě 6 rysů (3000 archů) denně připadne na výrobu 1 listu 16,8 sekund, při výrobě 8 rysů (4 000 archů) denně je to už jen 12, 6 sekund a při výrobě 70 rysů (5000 archů) je čas k načerpání a utvoření jednoho listu jen 10,0 sekund. Je přirozené, že takové tempo nevydržel čerpač po celý den a proto si po určité době vyměnil místo s tovaryšem, který archy snímá z formy. Střídání tovaryšů se v papírnách praktikovalo všeobecně.

Sušení a klížení
Dvakrát lisovaný a tím z velké části vody zbavený papír je již tak pevný, že se může věšet k sušení na šňůry na půdách, podobně jako se suší prádlo. Pro sušení papíru se používaly šňůry konopné nebo žíněné, někdy i z lípového lýka. U nás se nejvíce používaly šňůry žíněné, které se vodou nenavlhčovaly a nepronášely. Ve Francii se používaly šňůry konopné, ve Vestfálsku na počátku 19. století šňůry lýkové a jinde v Německu východoindické neboli námořnické, dodávané z Holandska jako tzv. fíkové provazy. Bernoulli uvádí, že nejlepší jsou šňůry z lípového nebo kokosového lýka, kterým se říká „fíkové provazy“. Aby se předešlo prohnutí archu, byly později zavedeny dřevěné tyče. Zbytky takového zařízení bylo možno vidět např. ve Vatěticích. Jinde, např. ještě po první světové válce v Prášilech, se používaly provazové žebříčky s tyčkami.

Věšení papíru se obvykle svěřovalo ženám, práci však řídil ve větších papírnách tovaryš (Pauschtenpreiter). Ženy si nabraly archy na dřevěné držátko ve tvaru T, kterému se říkalo kříž (die Krücke, der Kreuz, švédsky kryss nebo kors) a z kříže je kladly přes šňůru levou rukou, držíce kříž s několika archy v pravé ruce. Pracovaly po dvou a tento pracovní pár se nazýval „Stuhl“, snad proto, že měly k společnému používání jednu stoličku, na níž byly archy položeny. Podle Bernouliho zavěsila jedna žena za hodinu asi 5 000 archů. Lepenka se sušila rozložením na louce. Výroba papíru byla právě při sušení velice závislá na počasí, což se zlepšilo teprve když byla v páře získána nejen energie pohonná, ale i tepelná. Závislosti na počasí hleděli se zbavit již před staletími v Číně, jak ukazují obrázky staré výroby papíru z roku 1637. K sušení používali sádrovou dutou stěnu, v jejíž dutině se topilo. Na stěnu se přitlačoval vlhký papír štětkami. Následkem vlhkosti papír ke stěnám dobře přilnul a rychleji se usušil než při volném rozložení na prknech na slunci. Papír sušený na sádrové stěně měl však na každé straně jinou strukturu a hladkost, což snad právě vedlo k tomu, že čínské knihy se tiskly jen po jedné straně papíru. V některých provinciích Číny se ještě ve 20. století sušil papír starým primitivním způsobem, rozložením na louce na sluníčku.
Usušený papír byl vlastně hotov, ale jen pro tisk nebo ku psaní tužkou. Pro psaní inkoustem nebo tekutými barvami jej bylo nutno klížit (coller, leimen), aby se inkoust nebo barvy nerozpíjely. Bez klížení se používaly jen papíry tiskové, savé a filtrační. Původně se papíry klížily škrobem, ale po zavedení výroby v Evropě tato technika upadla v zapomenutí a začalo se klížit klihem. Klih se připravoval obyčejně z odpadků díla koželuhova, jirchářova nebo pergamentníkova, tedy z kůžiček a zvířecích nožek a byl zjištěn již v papírech z roku 1337. Vařil si jej obyčejně papírník sám ve velkém kotli měděném, např. v Žacléři roku 1716, nebo železném obezděném, zpravidla ve zvláštních kuchyních. Kotel býval úctyhodných rozměrů, např. v Telnici se do něho vešlo 50 konví vody. Průměr byl až 5 stop (1,52 m) a hloubka 3 stopy (0,91 m). Suroviny, kterou byly též odřezky kůže, uši, střeva atd. od řezníků, bylo potřebí velké množství, a proto si papírníci zabezpečovali kůže a nožky privilegiemi, stejně jako hadry, a hleděli jich mít stále dost v zásobě. Například v Ústí nad Labem zanechal pachtýř roku 1590 hadrů a ovčích kožek 10 centů v ceně 2 tolarů, v Jirkově měli roku 1603 na 17 kamenů kůží na klih a v roce 1604 dva centy, v Rokytnici v roce 1803 měli 11,5 strychů ovčích kožek po 1 zl. 21 . kr.. V Hronově potřeboval papírník r. 1842 na roční výrobu 4 300 až 4 400 rysů psacího a tiskového papíru, 1000 až 1200 rysů hrubého a 100 kop (6000 tabulí) lepenky ročně na 1100 centů hadrů a 40 korců ovčích a kozích nožiček a 15 centů kůžiček. Z privilegií, v nichž se zabezpečovaly papírníku nejen hadry, ale i suroviny na klih, uveďme jako příklad privilegium papírny v Benešově nad Ploučnící z roku 1569, privilegium císaře Rudolfa II. z roku 1592, dané pražskému papírníku Fridrichu Freyovi, privilegium císaře Matyáše z roku 1615 a později Ferdinanda III., dané papírníku v Jáchymově.

V dobrých papírnách se klih obyčejně vařil vyluhováním. Nad kotlem visel na hřídeli železný nebo proutěný koš, který se plný suroviny vpouštěl do vroucí vody. Klihová voda se cedila sítem do veliké dřevěné nádoby („höltzernes Leimkästel“), kde se usadily nečistoty a pak se přecedila do další nádoby – do kádě ke klížení (mouilloir, Leimbütte). V té se protahoval papír, vždy několik archů neseno mezi dvěma dřevěnými destičkami (Pritschen), což vyžadovalo velké zručnosti. Proto byl ke klížení určen zvláštní dělník (Leimmeister), který zaklížil denně prý až 37 000 archů. Podle Bernoulliho vkládal klihař do kádě ke klížení najednou až 80 i 100 archů, a když byl obratný, tak zaklížil za den 30 až 40 tisíc archů. Potom se papír ještě lisoval ve zvláštním lisu (Leimpresse), ovšem opatrně, aby se nevytlačilo příliš mnoho klihové vody, jež odtékala ze spodní desky lisu žlábkem do nádoby. Lisovalo se najednou 10 až 12 puštů. Po vylisování se papír opět sušil.
Popsaný způsob klížení živočišným klihem měl svůj původ v Itálii. Později se někde klížila papírovina již před nabráním na formu (ve hmotě) a ukázky takto vyrobeného papíru byly na počátku 19. století zaslány z Německa pařížské Společnosti k podpoře průmyslu, jež potom od roku 1815 konala sama pokusy. O klížení v kádi vydal již roku 1807 brožuru Moritz-Friedrich Illig, nevíme však, byl-li vynálezcem této metody. Šlo o tzv. klížení ve hmotě, na rozdíl od dřívějšího povrchového klížení. Podle nového postupu se do holandru přidávalo pryskyřičné mléko, vyrobené z přírodní pryskyřice zmýdelněním v louhu, a po důkladném promíchání se přililo odměřené množství roztoku kamence. Avšak ještě v roce 1834 píše Bernoulli, že dosud není postup při klížení ve hmotě (hovoří o klížení „v kádí“) hodnověrně znám, i když se v mnoha strojních papírnách používá. Nelze prý však pochybovat, že se používá škrob za přidání kamence a pryskyřičného mýdla, jak doporučuje Darcet na podkladě pokusů z roku 1817. Darcet použil při přípravě klížidla na 100 liber vyhnité hadroviny (gefaultes Zeug) 12 liber škrobu a 1 libru pryskyřice. Obojí „rozpustil“ ve vodě s potaší a kamencem a dbal, aby „žíravá kaše“ nezhnědla více než zázvor. Klížidlo přidával do čerpací kádě nebo již do holandru. Jiný recept z počátku 19. století žádá pro klížení v kádi 80 liber škrobu, 30 liber bílé jedlové smoly a 10 liber drasla.

Po klížení se někdy papír ještě jednou protáhl klihovou vodou, ke které byl přidán kamenec, aby klih „dobře uschl“, což bylo nařízeno také papírnickým řádem z roku 1754, který určoval na 40 až 50 rysů papíru 8 až 9 liber rozpuštěného kamence. Někdy klížený papír kamencovou vodou jen potírali. Používání kamence, aby se zabránilo rozpíjení písma, je staré. Již roku 1519 najdeme v rozpočtu papírny v Neustadtu roční náklad na „20 punt allun“ (Alaun – kamenec). Co přidával papírník Kretschmer v Dušníkách do svého výrobku, jemuž říkal „nesmrtelný papír“ a za nějž byl asi povýšen císařem Rudolfem II, do šlechtického stavu, nevíme, ale soudí se, že to byla studniční voda zvláštního složení. Také v Janově vyráběli bílý a dobrý papír s klihem „protivným červům“. Sušení klíženého papíru vyžadovalo velké opatrnosti, aby klih v papíru neutrpěl, zvláště silným zahřátím. Usušený papír se opět lisoval ve velkých lisech, které se dlouho zachovaly v papírnách v Prášilech a v Telnici.

Papírenské rámy
Vodou rozředěná hadrovina dala jemnou řídkou kašovitou látku, ze které bylo možno tvořit papír, a to nabíráním slabé vrstvy na propustný podklad. Tím byla v prvních dobách bambusová rohož upevněná v rámu, která se ponořovala do papíroviny. Voda protekla rohoží a zbylá vrstva – arch papíru – byla sejmuta z rohože k sušení. V Orientu si vytvořili pro nabírání papíroviny podklad z bambusových tyčinek hustě vedle sebe položených a spojených buď hedvábím, velbloudí srstí nebo koňskými žíněmi. Bambusové tyčinky nechávaly v papíru „žebrování“ a jejich spoje „příčné žebrování“. Tento stav se zachoval po celou éru ruční výroby papíru, i když se měnily „formy“, na něž se papírovina nabírala.

Bezpochyby již v průběhu 13. století nahradili Italové arabská pružná síta z trav nebo bambusových rohoží sítem kovovým, utvořeným z rovnoběžných drátků nepatrně od sebe vzdálených, tzv. útků (vergeures, Rippendrähte, tj. žebrové dráty, nebo také Bodendrähte). Aby se útkové drátky nepronášely, byly podepřeny ve vzdálenosti 1,7 až 2,9 cm silnějšími kolmo probíhajícími dráty. Těm se říkalo osnova (u Briqueta „pontuse-aux“, správněji „ligne de cheinette, Kettdrähte, tj. osnovní dráty, nebo také Binddrähte). Vzdálenosti osnovy jsou různé, někdy 17 mm, 23 mm i větší. Jsou-li drátky osnovy šíře od sebe, bývají připevňovány k útku slabším drátkem.

Teprve od druhé poloviny 17. století se dařilo vyrábět drátěné pletivo hustší, jež se neotiskovalo do papíru a neznačilo ani při průhledu. Papír na takovém sítě vyrobený a pergamenu podobný se nazýval veel (latinsky vellus – kůže) a později velin (anglicky vellum). Výraz velin patří dnes k normovanému označení pro papír nežebrovaný, jako opak papíru žebrovaného s pravidelnou mřížovitou pravou průsvitkou po celé ploše, který se nazývá vergé (veržé).

Aby se papírovina na sítě udržela, přikládal se při čerpání na sítovou konstrukci vystouplý dřevěný rám, podobně jako rám na obraz (la couverte, Formendeckel, Deckel rahmen), přičemž jeden takový rám sloužil při práci dvěma sítům. Sítu a na něm položenému rámu říkáme „papírnická forma“ (la forme a vergeure, laid moulds, Schöpfform). Rám síta byl zpravidla vyroben z dubového nebo hruškového dobře vylouženého dřeva. Síto bylo připevněno svrchu rámu na všech čtyřech stranách. Pod sítem byl rám zpevněn žebry (Stege), tj. dřevěnými příčnými lištami z jedlového dřeva, 1 až 2 cm vysokými a vzdálenými od sebe 2 až 3 cm. Hrany žeber byly pod sítem zúženy a ležely v rovině tak, aby na nich mohlo spočívat síto.

Formy si vyráběl někdy papírník sám, ale většinou je dělali formaři, někdy i ve velkém a na vývoz, jako v Hannoveru v polovici 18. století. Zvlášť dobré formy vyráběli Holanďané, ale jejich vývoz byl zakázán. Forem nebylo zpočátku mnoho, např. v Jirkově měli roku 1604 jen tří páry forem. Vzrůstem počtu formátů papíru forem přibývalo. Jejich cena se většinou řídila velikostí formátu a byla dosti značná. Tak ve 2. polovině 18. století stál pár forem na veliký jemný royal 40 tolarů, na medián 20 tolarů, na malý medián 10 tolarů atd.. Ve Švédsku stála roku 1680 forma na poštovní papír 7 tolarů, na tiskový 4, na psací 5, na karton 8 tolarů, ale i tam stouply ceny v 18. století ohromně. Ve větším podniku, jako například ve Vrchlabí, bylo roku 1711 forem mnoho a tedy jen ve formách byl uložen velký kapitál.

Copyright © Zuman František: Papír. Historie řemesla a výrobní techniky. Praha 1983. Papír a celulóza.